Život a jak v něm zůstat na živu

15.3.2001 00:00
Knihy

Renomovaný britský psychiatr a psychoterapeut Dr. Robin Skynner a jeho někdejší klient, komik a jeden z vůdčích osobností anglické humoristické skupiny Monty Python John Cleese probírají psychologická témata, jejichž znalost může pomoci učinit život srozumitelnějším, smysluplnějším a veselejším.
Záměrem autorů bylo zábavným způsobem dát čtenářům, kteří chtějí porozumět sami sobě a svým vztahům, k dispozici ty součásti psychologického poznání, které usnadňují porozumění životu a pomáhají v něm nalézt smysl a potěšení.

Rozhovor
J.: Každý je tedy neustále svým hodnotovým systémem ujišťován, že je tak zdravý, že už ani víc být nemůže.
R.: Dovol mi uvést příklady. Na spodním konci škály duševního zdraví bývají například rodiny, jejichž jeden člen trpí schizofrenií. Obvykle se celá rodina považuje za naprosto, ba dokonce za mimořádně zdravou a za nezdravého považují jen toho postiženého. Ze zkušenosti vím, že když s nimi mluvíš, je pro ně velmi těžké připustit existenci jakýchkoli rodinných obtíží. Přitom tam dochází k jevům, které by drtivá většina průměrných lidí označila za velmi problematické.

J.: Všichni se cítí velmi zdravě, ale právě toho jednoho ze svého středu považují za "špatného" nebo za "blázna" - udělali si z něho rodinného obětního beránka.
R.: Ano. Je to, jako kdyby v sobě onen jedinec nesl veškeré rodinné problémy a díky tomu byli ti ostatní skoro dokonalí.

J.: Skoro dokonalí. Dobře. Pohneme-li se na škále duševního zdraví směrem nahoru, na jaké výtečníky narazíme tam? Jak jejich hodnotový systém ospravedlňuje jejich chování?
R.: Paranoici budou například ospravedlňovat genocidu představou, že se tak zkvalitňuje lidstvo.

J.: Vraždy, terorismus a krádeže majetku se nazývají "etnickým čištěním".
R.: A podobně jako v případě mafie, i tihle lidé přikládají vysokou hodnotu věrnosti, ale mimo svou "rodinu" nepřiznají ani tu nejmenší hodnotu nikomu.

J.: A jak posuzují své chování k nečlenům rodiny?
R.: Ospravedlňují ho tvrzením, že se jen starají o své vlastní rodiny, a popřípadě prohlašují, že ostatní lidi zocelují, že je učí poznávat drsnou realitu.

J.: Asi jako kdybys nechal kojence z vrozené laskavosti zalknout se mlékem.
R.: Něco takového. A ti o trochu zdravější, ale ještě s paranoidním chováním, bývají velmi přitahováni myšlenkou o přežívání těch nejschopnějších.

J.: Jako bezohlední lidé v podnikání nebo jako politikové příliš se nezajímající o lidi, kteří se za nadvlády trhu nemohou postarat sami o sebe.
R.: Když se pohneme na škále zase o trochu výše, ocitneme se u osob trpících depresivními stavy. Ti přikládají velkou hodnotu laskavosti a citlivosti, toleranci a porozumění. Mají však sklon vyhýbat se konfrontacím a odmítají přímou kritiku. Běžné zdravé sebeprosazování vnímají jako něco nepříjemně agresivního a sebedůvěru považují za drzost. A tak obvykle u jiných obdivují a ospravedlňují především slabost.

J.: Jejich velkými hrdiny budou asi lidé, kteří hodně trpěli, spisovatelé s tuberkulózou, političtí mučedníci, nepochopení myslitelé. Hodně se takhle uvažovalo na soukromé anglické škole, kam jsem chodil v padesátých letech. Například nešťastný polární hrdina kapitán Scott a účastník krymské války a afrických bojů britské armády generál Gordon... víceméně nešťastní, osamělí muži s pestrým sexuálním životem, jimž byly dopřány okázalé prohry. Nabyl jsem tenkrát přesvědčení, že by měli být mimořádně uctíváni; lidé šťastní a úspěšní se v tomto světle jevili jako poněkud povrchní a bezohlední.
R.: A samozřejmě pro lidi trpící depresemi bývá naprosto tabu zlost... pokud není zaměřena proti vládnoucí moci nebo pokud není v zájmu jiných lidí. Nepřijatelné je pro ně i jakékoli násilí.

J.: Dobře. A kdo následuje po lidech s depresemi?
R.: Dále na škále dorazíme na úroveň lidí trpících obsesemi. Ti přikládají velkou hodnotu pořádku, čistotě, autoritě a svědomí. Zneklidňuje je spontánnost, ať už jejich vlastní, nebo cizí.

J.: Jejich ideálem budou asi správci konkurzních podstat, účetní, dopravní strážníci a lingvisté.
R.: Asi tak. A samozřejmě přikládají velkou důležitost pilné práci. Když nemají co dělat, bývají velmi nešťastní, a strašně trpí, když kolem nich panuje legrace a lidé jsou rozdovádění.

J.: Jestliže se někdo kolem nich raduje ze života, považují ho za nevázaného a neukázněného. Dosud jsme tedy probrali samy sebe vysoce cenící hodnotové systémy lidí schizofrenních, paranoidních a trpících depresemi a obsesemi. Výše na škále se už setkáváme s lidmi "normálními", průměrnými. Jak vidí sami sebe oni?
R.: Musím připomenout, že jsem se nezmínil o velkých přesazích mezi jednotlivými úrovněmi. Příslušníci středu si obvykle ve srovnání s předchozími skupinami uvědomují svá omezení, bývají více schopni přijímat odpovědnost za sebe, za své city a za své nedostatky. Ale vzhledem k tomu, že tvoří velkou většinu lidstva a že nemají k dispozici žádná kritéria pro podrobnější sebehodnocení, mají sklon hodnotit své postupy jako naprosto "normální", "přirozené" a "zdravé".

J.: A tak sami sebe vidí jako ty nejzdravější a všechny ostatní považují za jedince fungující na nižší úrovni.
R.: To je pravda.

J.: No dobře, ale jak ti "normální" z nás vnímají vlastnosti oněch "velmi zdravých" lidí?
R.: Myslím, že nám jejich otevřenost a srdečnost připadá zpočátku divná až podezřelá, což nás někdy vede k úvahám typu "O co jim vlastně jde? Co by z toho mohli mít?" Jindy si řekneme, že jsou naivní, a je nám jich tak trochu líto, když podle nás riskují, že je někdo šeredně napálí. V každém případě si o nich pomyslíme, že se nerozumně dávají ostatním všanc a že dostatečně nechrání své vlastní zájmy. Ale později jistě zaznamenáme jejich citovou nezávislost a schopnost žít odděleně a budeme to považovat za určité sobectví, za příznak lhostejnosti a nedostatečné lásky. Pokud jde o rodinnou disciplínu, usoudíme asi, že rodiče jsou ke svým dětem přehnaně shovívaví, že se jich nějak moc často vyptávají na jejich názor, ale současně nás možná udiví, jak děti ochotně přijímají rodičovská rozhodnutí. Takřka jistě získáme dojem, že tihle lidé doma probírají věci, o kterých my bychom raději nemluvili, nebo nám alespoň připadá, že způsob, jímž dávají najevo svůj nesouhlas s různými věcmi, je poněkud netaktní a necitlivý. A určitě nám bude tam panující atmosféra "cirkusu se třemi manéžemi" připadat neúnosně chaotická a budeme přesvědčeni, že se tam brzy všechno vymkne kontrole, pokud se to ovšem už podle nás nestalo. A pravděpodobně se nám bude zdát, že jejich životní názory jsou poněkud drsné a ponuré, že jejich postoje vůči iluzím, jichž si ceníme, jsou velmi tvrdé a postrádají sebemenší náznak romantiky. Předmětem našeho údivu a následné kritiky bude i snadnost, s jakou podstupují různé změny, protože v průměrné rodině bývá velkou poklonou, když se někomu řekne "ty se vůbec neměníš" nebo "ty jsi pořád ten stejný člověk".

J.: Máš pravdu. Dost divné poklony, že? "Žiješ na téhle planetě tolik let a absolutně nic ses nenaučil. Jsi prostě fantastický!" Ale co nám vlastně vadí na schopnosti některých lidí měnit se?
R.: Co se průměrné rodině nelíbí, je především to, že tenhle člověk to dokázal jen a jen sám, je to jeho osobní zdokonalení. Změna jako by nebyla rodinné vlastnictví, a tak když se někdo v rodině začne měnit, začne v ostatních hlodat pocit ohrožení vzájemné závislosti, "držení pohromadě". A to je velmi vážné, protože se tam klade rovnítko mezi touto závislostí jednoho na druhém a láskou.

J.: Vidím tady ale jeden paradox. Jestliže průměrnými lidmi, kteří koneckonců tvoří podstatnou část populace, zmítají takové pocity, pak by ti zdravější měli být značně neoblíbeni. A ty přitom tvrdíš, že se svými sousedy vycházejí nápadně dobře.
R.: Myslím, že díky své citlivosti a ohleduplnosti k druhým dobře zapadnou do každé společnosti, ve které se ocitnou.

J.: Chceš tím říct, že se začnou chovat jako průměrní lidé?
R.: Ve společnosti průměrných lidí ano. Zde opravdu raději "vyjí s vlky", než aby za každou cenu krmili lidi svou životní filozofií.

J.: Takže člověk vlastně nepozná, že mluví s těmi zdravými. Dobře. A nakonec ti "velmi zdraví". Ti také považují svou úroveň duševního zdraví za nejlepší?
R,: Čím jsou lidé zdravější, tím ochotněji se hlásí ke svým omezením a čím otevřeněji vyjadřují naději ve zlepšení.

John Cleese, Robin Skynner
Nakladatelství Portál

Přidat komentář

 
* *