Uzivam antidepresiva a jsem bez emocí...

Lidi neberte to pokud bezpodmínečně nemusíte. Po úraze nám to v nemocnici cpali všem. Ti co si to nevzali,ten svůj stav postupně vstřebali a jsou v klidu. Ti co to zobali se po vysazení sesypali, nebo zobou stále.

Oprava : v klídku...

Asi jsem se špatně vyjádřila, odbíhám k práci od psaní a trhá mi to myšlenky.
Pamatuju se, jak jsem se děsila , co kdyby se někomu v rodině něco hroznýho stalo a já bych v lkídku přihlížela nic by se mnou nehlo.
Teď neberu nic a zase pro změnu nespím, v hlavě pochoduje milión blbostí a do rána narostou v problém.
Nevím, co je lepší, brát, nebo nebrat AD.

Jo, asi máš pravdu. Koukala jsem na rakev a jen se třásla. Nic víc mi nešlo. A o to víc a dýl mi bylo špatně uvnitř. Je potřeba to ze sebe vypustit ven a ad to blokují, takže to nelze. Proto asi pak další ad a bushiness.

Lili, nechápu tvojí poslední...Jani ta věta je spíš špatně formulovaná.Nejde o to, že nemáme pocity,ale o to, že prostě AD nás paralyzují natolik,že ani plakat nejde.

Lili, nechápu tvojí poslední větu :
Nemůžete psát, že si neumíte zabrečet, ono to nejde, prostě nic vás nenadchne ani nezarmoutí.

Aha, máš toho za sebou taky dost Ládíku i ty Jano.

Prášek na útlum při úzkosti mi skvěle pomůže, jen se bojím, že bych jim mohla snadno podlehnout. Tak báječně člověka otupí. Jenže ty nenávykový mi moc nepomáhají.

Nemůžete psát, že si neumíte zabrečet, ono to nejde, prostě nic vás nenadchne ani nezarmoutí.

Jana:Rád bych se osobně vrátil k předešlým AD což bylo Triricco. Sice mé stavy tlumily,ale žil jsem naplno.Vnímal jsem a cítil jak lásku tak i zlo.Bohužel pak nastal v mém životě bod, kdy už prostě přestali učinkovat.Možná,že zas budou.Víš nechci se vrátit tam kde jsem byl.Coý pro mě znamená totální výpadek na X dní, slzy, vztek, pláč.Ani si snad už nemohu dovolit takové vypětí.Navíc se přidali Panický poruchy a bezmoc mě v té době ovládla totálně.Skončil jsem závislý na alkoholu (před lety) i na prášcích.Místo 2 denně jsem jich zbaštil třebas 15 a stejně jsem byl stále rozhozený.Věř,že se toho bojím víc než smrti.Víš už před lety jsem se dal na to co si myslím,že je správné a v současné době díky mé pomoci ma důstojné zaměstnání víc jak 110 handicapovaných lidí.Ale to si vždy vyžadovalo maximální výkon a sebekontrolu.Nesměl jsem vypadnout, protože mě potřebovali.Proto jsem AD nechal fungovat i dál i když jsem přesně věděl co mají za účinky.Dnes si připadám jako kastrát.Ani já už neumím brečet...a štve mě to....

Ládíku, já tě také naprosto chápu a vím, co chceš tady lidem říct. Je ale otázkou, co je lepší. Být ve depresi, nebo být otupělý ? Myslím, že to druhé. Já beru ad už 16 let a za tu dobu jsem jich vystřídala několik druhů. A že jsou v nich emoční rozdíly, to mi věř. Jsou ad, po kterých jsi jak píšeš robot, nebo chodící tělo bez duše. A pak jsou jiné, se kterými můžeš žít plnohodnotný život, jako třeba já. Tyhle poslední mně naprosto vyhovují a tlumí mi emoce jen nepatrně, ale tlumí. Poznala jsem to např. při úmrtí v rodině. Neumím brečet, třeba, nic mě nerozhodí.

Lili:Díky za odpověd.je vidět,že jsi má slova pochopila jelikož jsi se setkala s tím co já.Ne nemám Psychologa.Podslední Psychložku jsem dohnal téméř k šílenství, protože rozputila skupinu a měsíc nefungovala.Po pravdě je velmi těžké si u mě získat důvěru.Doktory respektuji,ale neznamená to, že jim věřím.
Neztratil jsem jen city,ale i víru.Víru v to dobré, víru v to, že by to mohlo být lepší, víru,že budu zas žít tak jak chci já.Svým způsobem odusuzuju svého EX, že podlehl drogám a nemůže se z toho dostat a pomoc odmítá.Ale když se nad tím zamyslím není mezi námi rozdíl.Snad jen v tom,že on je na drogách nelegálních mě ty drogy předepisuje lékař.Chemie jako chemie.I on je prázdný, ale vidí už jen sebe a drogy.Já ještě vidím i okolní svět.Nezměním ho,ale kdyby muj vzkaz zde pomohl zachránit jednu jedinou duši tak má smysl a význam.

Díky, žes to sem napsal,Láďo.

Chodíš k psychologovi? Já vím, je těžké sehnat dobrého. Měla jsem takovou chudinku, sama by potřebovala pomoc skoro víc než já, ale aspoň mě naučila vyznat se v sobě(trošku ), klást si otázky co je lepší a za jakou cenu, dávat pro nalevo a proti napravo a porovnávat.
Prostě jednou za 14 dní jsem mohla půl hodiny mluvit o sobě a pitvat se v pocitech.

My ženské jsme jemnější, proto bychom nevolily toto cestu, jako Ládík.
Ale chápu, jak moc ho AD ztlumily. Znám to z vlstní zkušenosti a přece si říkám, že kdyby se deprese vrátila, dojdu si znovu pro prášky i za cenu naprostého nicneprožívání a nicnecítění.

Já ho neodsuzuju, vím, co se mi honilo v té době hlavou, ani po letech nejsem schopná to napsat a vidět vlastníma očima.

On bude mít chudák další trable a problémy a výčitky svědomí přijdou.

Jana: Díky Jani,ale myslíš, že v té chvíli uvažuješ normálně? Máš sice chladnou, hlavu a jedeš jako robot.Na řidiče jsem se ptal byl ve stejné nemocnici a dvě hodiny po té co ho přivezli ho po vyšetření propustily.Ano je to extrem a není se čím chlubit.Bohužel se stalo a čas nejde vrátit.I když jsem své stavy konzultoval s lékaři nikdo,ale nikdo to nebere v úvahu.Každý jen pokrčí rameny a řekne to se po tom co užíváte stává.Život bez citu není už život,ale spíš prokletí.Já to sem nenapsal aby mě někdo litoval.Naopak.Jen chci spíš upozornit, když jsem četl předchozí články jak moc tyto stavy mohou být nebezpečné a ve finále neohrozí jen mě,ale i mé okolí.Jak myslíš, že se cítí má rodina?Moji blízcí?A myslíš, že mě to napadlo myslet na ně, když jsem to udělal? NE..... nevidíš nic... jen tmu a nic dál.Věř, že jsem v noci hodně přemýšlel zda to jsem napsat nebo ne.A u psaní mi nebylo zrovna dvakrát fajn a nebavil jsem se tím.Myslíš, že je skvělé žít bez smutku,bet radosti?Jen boužel ze své praxe vím,že 90% Psychiatrů ti napíšou každý měsíc tašku léku aby měli klid a ty zdánlivě taky.Má zpráva není pro ty co odsuzují.... má zpráva není pro ty co litují...... má zpráva je jen varování.

Ládíku, já také nemám pocity a emoce, a nebo jsou velice utlumené. O sexu ani nemluvím. Ale abych udělala to, co ty, to by mě ani ve snu nenapadlo. Myslím, že jsi extrém. Proč jsi vybral kamion a ne třeba zeď ? Ten řidič kamionu totiž ty emoce má.

A pochopí už konečně někdo,že tu nemluvím jen o sobě a nehodě?Pochopí tu taky někdo, že mluvím především o Antidepreivech a o tom kam až daleko to může dojít?Mluvím tu o všeobecném problému, SEBEDERALIZACI? O tom jak nebezpečný můžou být chemické látky, která nám tzv. mají pomáhat?O tom, že ne vždy je nejlepší to co ti napíše Psychiatr? Že daleko účinnější je pomoc Psychloga a terapie? Jen posuzujete čin samotný,ale ani vás nenapadne se zamyslet nad příčinama.Ne neomlouvám se, čeká mě soud a všechny následky včetně Invalidního vozíku si nesu jen a jen já.Máte pocit stále, že mě to udělalo šťastným?Že to vyřešilo problém, který mám a to je to, že nemám pocity.

ale jak bys mu asi ublížil psychicky tě nenapadlo? sám víš co je být psychicky zničený a udělal bys to někomu jinýmu

Neboj myslel jsem i na něj. Když se osobním vozem setkáš s 24 tunovým kolesem jemu se mimo boule nemůže nic stát.Je to chladná matematika , kterou si lehce spočítáš, že pravděpodobnost ,že se mu něco stane je minimální.Věř, že v tomto stavu uvažuješ zcela chladně a bez emocí.Zachoval jsem si dost chladnou hlavu na to abych mu neublížil a držel volant do poslední chvíle.Neodsuzuj pokud ty pocity neznáš.Jsem člověk který maximálně kontroluje veškeré své emoce i činny.A věř,že kdybych někomu ublížil už bach tu rozhodně nebyl.

až dnes mě téměř po dvou...Po přečtení tvého příspěvku, myslím na řidiče toho kamionu ......., proč ještě ubližuješ druhým?

až dnes mě téměř po dvou letech napadlo to zadat do vyhledávače. O tomto problému vím a vím,že to ze mě udělali AD přesněji Mirzaten a t.č i Depant 150 mmg.... dlouho jsem s tím bojoval.Když sjem prášky vysadil začlo mi peklo,které vždy skončilo stejně nějakým úrazem at náhoda nebo sebepoškozování.Chtěl bych změnit léky a zase cítit.Stala se ze mě téměř bezcitná bytost a žiju defacto asexuálním životem.Posledně jsem se napil což se samozřejmě nesmí a depka se mi vrátila z mnohonásobnou sílou.Vyústilo to tak daleko,že jsem se pokusi ukončit svůj život za volantem na dálnici na kterou mě dovezl expřítel s kterým jsem se neviděl 13 let a vůbec za to nestojí.Opilej nikdy za volant nesedám a ten večer jsem to zcela chladně udělal.Vyjel jsem do protisměru na dálnici ze začátku pomalu a čekal jsem na vhodnou chvilku dokud se proti mě neobjevil kamion o váze 24 tun, který jel 100km/h.... v klidu bez mrknutí oka jsem šlápl na plyn....a pak pomalu točil volantem.Necítil jsem do určité chvíle nic.Až v ten moment kdy jsem jel asi 80 ona 100 a otočil sjem volantem a řítil se proti němu a najednou jsem věděl,že už tomu nemůžu zabránit.za vteřinu mi projel hlavou celej život.Nepanikařil jsem a nic takového.Prostě jsem jen řekl at se stane co má se stát.Pak jsem jen slyšel šílené skřípání plechů a pak už jen jak mě vysekávali z vozu.Nikomu jsem neublížil a nic se nestalo.jen já se probarl na JIP a zlomený obě nohy.Dnes už jsem doma a mám sádrové sněhule.Bolesti a žiju.A po pravdě nevím jestli rád nebo nerad.Necítím nic.Snad jsem jen prožil určitý bod zlomu, který se těžko popisuje,ale necítím nic.Jinak jsem úspěšný manager a hodně pracovitý člověk.Jen občas přemýšlím zda chtít zpátky svůj život a cítit nebo ne.Nevim..... nechává mě to chladným.Až sem vedou léky.

doporučuji si přečíst tento kratičký odstavec všem, kteří mají deprese http://janbuka.webgarden.cz/vznik-knihy