Silikonova prsa

Přidat komentář

Holky a kluci!
Sleduji Vás tady, jak diskutujete, hádáte se a protiřečíte si. Nebudu na to reagovat, jen přispěji svojí troškou k tématu do mlýna.
V pubertě kolem čtrnácti mi znenadání začala růst prsa. Nic vyjímečného, řeknete si. Ano, opravdu nic vyjímečného, ale netrvalo to dlouho. Najednou prostě růst přestala. A já s napětím čekala, kdy konečně dorostou, cože se to děje. Bývala jsem dost hubená, samá ruka, samá noha. Spolužačky už vypadaly vyspěle, jedna je měla větší, jedna menší, ale MĚLA! Já něměla! Co s tím? Asi nic, jen čekat, nic jiného mně nezbývá. To už mi bylo šestnáct, první lásky, sexuální zážitky a vše, co to obnáší. Mmch. sexuální život celkem normální, až na to, že si prostě nikdo nemohl šáhnout tam...no na prsa, všude, jen tam ne!! Natož abych si svlékla tričko a svoji vatou vycpanou podprsenku! Asi si spousta kluků myslela, že je to dost divné nebo si to prostě domysleli. Nevím, ani to vědět nechci.
A pořád jsem čekala. Čekala na tu chvíli, kdy mi prsa konečně vyraší. Nevyrašila. V osmnácti pořád nic. "Hold jsem hubená, žádný tuk, tak ani žádná prsa, no, mám vážně smůlu. Asi se budu vycpávat až do konce života!" říkala jsem si. Musím podotknout, že jsem vážně neměla žádné poprsí, i podprsenka pro slečny před pubertou velikosti O byla moc velká. Hrudník jsem prostě měla úplně plochý, max. by se dalo říct, že mě do bradavek štípl komár. A s nikým jsem o tom nemluvila, ani se svojí matkou.
A v tu dobu jsem začala uvažovat o operaci. Jen jak na ni našetřit? Rok před maturitou a nějaké brigády mi moc nevydělaly. Rozhodla jsem se tedy, že pojedu o prázdninách do ciziny jako AU-PAIR hlídat děti. V plánu jsem měla v tom pokračovat i po maturitě až do doby, kdy budu mít na operaci dost peněz. Velké plus bylo, že měl člověk i příležitost se naučit aktivně cizí jazyk.
A tak to všechno začalo. Potkala jsem tam svého nynějšího manžela, byl to první člověk, kterému jsem se se svým problémem svěřila, nevadilo mu to, měl má neexistující prsa rád. Později jsem se mu svěřila, že chci jít na operaci, protože mě to už léta trápí a mám toho dost. Nenutil mě do toho, nebránil mi v tom! Mám se prý rozhodnout sama za sebe, on mě bere i takovou, jaká jsem. Po dvou letech známosti jsme se vzali.
Nejprve jsem se pokusila přibrat s nadějí, že mi prsa konečně narostou. Přibrala jsem deset kilo, získala hezkou postavu, ale prsa se ani nehla. Naděje na normální hrudník tehdy zemřela. Za další dva roky jsem šla na operaci. Ještě teď si pamatuji, jak jsme spolu poprvé šli k mému chirurgovi. Kdyby mě psychicky nepovzbuzoval, asi bych odtuď utekla. Skoro jsem nebyla schopná mluvit, klepaly se mi ruce, kolena. Tolik let jsem po tom toužila a teď mám strach. Bylo mně trapně se zeslíct, moc jsem se styděla.
Ale povedlo se, naplánovali jsme termín a přišlo nové dilema. Říct to rodině nebo ne. Manžel mě přesvědčoval, abych si o tom promluvila s mamkou. Nakonec jsem se rozhodla a zavolala jí. Všechno jsem jí povyprávěla (můj problém a hluboký komplex, vycpané podprsenky...). Mamka přijela na operaci k nám.
Operace proběhla dobře, uspali mě už na pokoji, jako poslední věc si pamatuji telefonát manželovi a mamce, ale že jsem zavěsila, na to si už nevzpomínám. To už jsem spala. Když jsem se probudila, ptala jsem se ještě v polospánku na doktora a ať mu poděkují a rozplakala jsem se.
Po návratu z nemocnice manžel pracoval, takže jsem byla ráda, že se mnou mamka byla doma. Nebyla jsem ani schopná se sama zvednout z postele nebo se vykoupat. Hlavně ten první týden. Byla to prostě hrůza. Na neschopence jsem byla měsíc a ani potom jsem ještě úplně nemohla zvednout ruce nad hlavu, hlavně tu levou. Ale to už bylo, dá se říct, po všem a já konečně štastná a cítící se jako ženská!
Teď jsem skoro pět let po operaci, mám dvouleté dítě, při porodu jsem měla sice epidurál, ale dovoluji si říct, že bolest po operaci byla horší než porod. Ničeho ale nelituji a stálo to za to.

Jinak k otázkám, co tu padly:
- mám gelem naplněné prsní protézy - 375cc každá, název ASI Mentor-Siltex LB
- protézy mi doktor vkládal prsním dvorcem (nářez spodní půlky bradavky)
- levou protézu jsem dlouho cítila (někdy i teď), zatímco pravá je od začátku jako vlastní
- vytahování drenáží jsem vůbec necítila
- kojila jsem tři měsíce, pak už to nešlo, nevím, jestli to bylo operací či ne
- citlivost bradavek mám možná o něco menší, ale nevadí mi to, není to zas tak velký rozdíl. Necitlivé nebo málo citlivé určitě nejsou.
-po operaci jsem nemusela nosit speciální podprsenku, jen takový pružný pás
-doteď nosím jen podprsenky bez kostic, s kosticemi jen vyjímečně
-na další operaci musím asi tak za patnáct let, je to jako smlouva s ďáblem

Promiňte, že jsem se takto rozepsala, doufám jen, že to hodně odpůrcům estetické chirurgie pomůže změnit pohled na věc.

Mám na absolventky tohoto typu operace jednu otázku. Ví o Vaší operaci okolí nebo to tajíte?
Já to nedokážu přiznat lidem okolo, ví to jen můj manžel a mamka (když jsem jí tenkrát volala, řekla jsem jí, že to může říct nejbližším členům rodiny, ale ona to neřekla). Mmch mě před operací nikdy neviděla, chci říst můj hrudník. Navenek jsem vlastně, "díky" vatovým, později silikonovým vycpávkám, vypadala stejně jako teď. Nebavíme se spolu ani o období před, ani o období po operaci. Prostě jakoby se nikdy nic nestalo.

Na závěr bych jen podotkla, že kdybych měla prsa jedničky, ale prostě měla, asi bych tuto operaci nikdy nepodstoupila. Pro mě to bylo pouze jediné možné východisko.

Mějte se moc hezky a krásné léto.

Silikonova prsa

Přidat komentář