Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Co je toto za téma?????????
Běžte se fakt léčit....
Nakopu vás přes komp....

Petro, nemáš náhodou kontakt na toho léčitele? Předem dík!

No není zač ;-). S tím věkovým rozdílem to chápu, ale vše má svoje pro i proti. Ta moje starší už je hodně samostatná, takže kolem ní není tolik práce..a taky u ní není žádná žárlivost, svoji mimisestřičku naprosto zbožňuje a pomáhá mi s ní... Vím, že si nějaký čas moc rozumět nebudou a srovná se to nejspíš až budou obě dospělé, tam už se nějakých 6,5 roku "ztratí" :-)) ..., ale od toho budou mít obě svoje kamarády, toho se nebojím, takže hlavně, aby se měly rády, a to zatím vypadá moooc slibně ;-). Když si představím, že bych měla děti s malým věkovým rozdílem, tak by mě asi kleplo. Obdivuju ty matky, co to zvládají a nevadí jim to. Jak už jsem psala, jsem hodně vnímavý člověk a tak mě šíleně ovlivňuje vše kolem mě. Takže ideální pro mě je, když můžu mít i chviličky pro sebe, trochu klidu, dělat něco příjemného...a to si při více malých dětech nedovedu představit. I teď hledám těžko nějaké odreagování, abych se mohla uvolnit ze starostí a nabít se tím pro další fungování...Ikdyž to znamená třeba jen to, že si párkrát za den sednu k PC - tam je výhoda, že můžu u něj sedět podle možností třeba jen pár minutek vždycky...a pak se k tomu můžu vrátit později..(vyměnila jsem to za TV, protože tu sledovat nestíhám, stejně bych se nesoustředila.., na tu si dělám čas až večer, kdy jsou dětičky už hajííí :-)), nebo ráda fotím, zajedu si mezi kojením nakoupit..., ale třeba na jiné koníčky nebo kamarádky už čas nezbývá, s nimi zdrbnu vždycky jen někde venku... Cítím, že aspoň takovýhle odreagováníčka každý den nutně potřebuju, abych neměla depky, že pořád jen "něco musím"... To jen abys vzala taky v úvahu, že bude "ještě míň času". Ale záleží na každém, jak mu to vyhovuje. Kámoška má 3 děti a zvládá to vpohodě, jenže ona nejspíš nemá žádné psych.problémy, které člověka oslabují i fyzicky, co si budem vykládat ;-). Ale Anie, hlavně to neber, že tady chci obhajovat, že je lepší větší věkový rozdíl.., to rozhodně ne, jak jsem psala, každé má svoje pro i proti ;-). Jen zopakuju, že bys měla brát ohled hlavně na sebe a ne to chtít jen kvůli okolnostem (tj.třeba hlavně kvůli malýmu). Čím budeš spokojenější matka, tím líp i pro tvoje děti. Spokojená matka=spokojené dítě. Tomu věřím ;-).
A Anie, já taky souhlasím s tvou psychiatričkou, že se nesmí člověk vyhýbat těm hnusným zprávám. Samozřejmě je ale ani schválně nevyhledávat. Prostě se "neomezovat" a žít svobodně. Je totiž strašně důležitý naučit se s tím žít. Před tím totiž stejně neutečeš, kolikrát něco člověk zaslechne omylem, takže to nemá smysl. Mě to sice taky jde strašně těžko, s tímhle mám opravdu ještě velký problém, ale už jsem hodněkrát zažila pokoroky. Některé jsem si nepředstavila a hned je druhým uchem pustila ven a nezačala jsem se jimi zabývat a trápit..., ale většinou se tím bohužel trápit začnu..., no ale všimla jsem si, že se s tím někdy smířím dřív než bych čekala, než kdykoliv předtím, takže určitě se to pomalu zlepšuje ;-). Musím končit, tak zatím.
A Petro, tobě děkuju za mailík, je to fakt zajímavý ;-).

A Lenčo, děkuju. Víš, já chci mít děti co nejblíž k sobě, protože já sama jsem se ségrou o 5 let a nerozumíme si. A malej je tak moc společenskej a má rád děti, že bych to druhý ráda hlavně kvůli němu.

Lenčo, krásně si to napsala a popsala. Úplně se v tom vidim. Manžel o mých problémech ví a snaží se mi pomoct. Rozhodnutí o druhém mimču je spíš na mě, on mě podporuje. Je fakt, že absolutně všechno až moc řeším.Já tu Afriku, o které tu píšete, naštěstí neviděla.Vyhýbám se všem informacím, kde je něco o týrání dětí a zvířat. Psychiatrička mi ale řekla, že se tomu nesmim vyhýbat. Zatím to ale nedokážu.A jak tam někdo psal o té sebevraždě, kdyby se něco stalo malému, tak to cítím úplně stejně. Nemohla bych žít bez něj. Fuj, ošklivá představa.

jmenuji se Monika a nechávám tu na sebe kontakt: Icq: 329198155, e-mail: monci79"seznam.cz

Petro, máš pravdu, že to zní dost divně, ale na druhou stranu, já nikdy nic hned nezavrhuju a nejdřív prověřuju, přemýšlím... Jsem věřící, na duše věřím, ale tohle mi je divný.., ale abych pravdu řekla, tak jsem na druhou stranu přesvědčená, že zřejmě nikdy nepřijdu na to, jak to opravdu všechno je a funguje, na to je lidský mozek malý pán... Budu ráda, když mi něco víc o tom napíšeš na lenulation"seznam.cz.
Pro anonymku (bylo by fajn, kdyby ses nějak podepsala ;-) - my jsme se s manželem shodli, že to přeháníme (teda hlavně já, ikdyž se mnou víceméně souhlasil..,a to i přesto, že on není vůbec úzkostlivý člověk, naopak je velký pohodář), takže zkoušíme povolovat uzdu. Malou (teď jí je 7 let) nechávám chvíli doma samotnou, když si potřebuju na 15 min. někam odskočit..., ona je bojácná, takže sedí v pokojíčku a čeká..., nemám strach, že by doma jen tak něco vyvedla.., pak ji taky nechávám jezdit samotnou výtahem (z toho jsem měla vždycky hrůzu, sama se jich bojím, máme ten klasický blbý panelákový, kde nejsou vnitřní dveře a bydlíme až nahoře!),naučila jsem ji stát u mačkátek a ke dveřím jít, až skutečně výtah zastaví....a pouštíme ji jen směrem nahoru, protože dole může být kdoví kdo a třeba se psem..a krom toho, že bych měla o ni strach, tak ona by samotná setkání se psem snad nepřežila, jakou má z nich fobii :-(. Prostě krůček po krůčku se snažíme, aby byla samostatnější a my si tak taky krůček po krůčku zvykáme, že už to není malý mimi a že ji nemůžeme zametat cestičku, jinak se nic nenaučí...Však když si vzpomenu, co my jsme vyváděli jako malí :-))). Věčně sami do večera po venku (na vesnici), odřený kolena, chlastali jsme vodu z potoka, vyráběli "přírodní" zbraně....,prolízali starý baráky a zříceniny, hráli si v násypech na obilí.., všude samé nebezpečí.., nehledě na stopování v pubertě apod. ;-). Já bych taky nesnesla, kdyby se něco mým dětem stalo, ale nechci si zbytečnými obavami ničit život, takže se učím to brát jinak, to je totiž k zbláznění :-(.
A o té africké ženě.., jak píšeš, že předtím nemůžeme zavřít oči, tak bohužel "my musíme". My s tím totiž nemůžeme udělat absolutně nic, prostě nula celá nula nic..a tak musíme myslet na svoji rodinu, tj. přestat být v pr...z takových věcí. To, jak se cítí a chová rodič, strašně ovlivňuje děti, oni to vnímají a my ať chceme nebo nechceme, tak to na ně prostě přenášíme... Proto bych chtěla být co nejpozitivnější a eliminovat všechno zbytečné trápení, neřešit nic dopředu, vždyť většinou je všechno stejně jinak. Opravdu to nemá smysl ;-). Ale to musíš cítit sama. Já to vím sice rozumově, ale pocitově pokulhávám. Největší úzkosti ze strachu o své děti prožívám právě, když slyším nějakou příšernou zprávu. Vztáhnu si to na sebe, představím si svoje děti, prožiju šílené úzkosti, dlouho se z toho dostávám...a pak jsem naštvaná, že to nemuselo být, že si to nesmím brát osobně a nesmím si to připouštět, jinak bych se fakt zbláznila! Já chci být šťastná a vím, že pokud nebudu chladnější vůči těmhle věcem, tak se budu trápit pořád. Manžel to tak nemá, mám ho v tom jako vzor. Závidím mu. A kolikrát se mi to už podařilo, nezabývat se tím, co se mě osobně netýká. Moje mamka prý taky v noci nespala, když jsme šli někam na zábavu apod., mluvili jsme o tom, že taky měla chorobný strach o nás a má prý stále, ikdyž už dávno nebydlíme spolu a mám svoji rodinu, ale ona bývala často v práci, nemohla se nám tolik věnovat, takže neviděla všechno to nebezpečí, kterému jsme se sami, divočáci, vystavovali... A je to fajn ženská, starostlivá, dobře nás vychovala. Jen neměla čas mi tu cestičku zametat, tak jsem všechno uměla brzy, narozdíl od mojí dcerky. Když se mi ale narodila druhá holčička, tak jsme si s manželem řekli, že tentokrát budeme volnější ve výchově a nebudeme malou podceňovat, že je na to ještě "moc malá" atd... A taky tím, že jsem na tu starší neměla tolik času, tak je samostatnější.., čekám u školky venku a ona se sama oblíkne v šatně a přijde za mnou..., dřív bývala mezi posledními, dnes je mezi prvními ;-). A pak ještě škola udělá divy, tam děcka strašně dospějí...
...jsem se zase rozepsala.., musím končit. Pa

Holky, OCD není nic jiného, než přivtělená dušička, která tohle všechno způsobuje. Po světě chodí spousta lidí s těmito dušemi, někdy je bohužel víc než snadné si je k sobě přitáhnout. Řešení je víc než jednoduché - zajít za dobrým léčitelem, který duši odvede. Je to jediný způsob, jak se OCD zbavit jednou pro vždy. Sama jsem si tím prošla, několik let jsem s tím bojovala, stále se to vracelo. Po odvedení duše jsem se okamžitě vrátila do normálu a vtíravé myšlenky jsou jednou pro vždy pryč, doktoři by tomu řekli zázrak medicíny :) Vím, že spousta lidí si u toho klepe na čelo, kdyby to někoho přeci jen zaujalo, nechte mi tu mailík a napíšu víc :) Petra

Lenčo to co jsi napsala bylo opravdu velice výstižné, shodujeme se v mnoha věcech, moje malá byla už od miminka děsně opatrná, dlouho nám trvalo než se rozchodila sama, bála se pustit, než si všechno okouká, trvá to, dost se všeho bojí, já si myslím, že jsem to z ní ale udělala já, jak to bylo pořád: dávej pozor, nelez tam spadneš, drž se a všude jsem jí prokopávala cestičku, ale těžko si člověk dokáže představit, co prožívám za hrůzu, když ta malá je opravdu jediný tvor na světě, kterého mám a nadevšechno ho miluju, já jsem pevně rozhodnutá, že kdyby se s ní nedej bože něco stalo, spáchám sebevraždu, už by nebylo nic, co by mě drželo na tom světě. Jinak k tomu pořadu z tý Afriky, ano bohužel jsem to taky viděla, brečela jsem u toho a celá se třásla a představovala si, kdyby to někdo udělal mojí holčičce třeba, pak jsem šla zvracet, jsem vyřízená, ale tohle bohužel není věc, před kterou můžem zavřít oči a snažit se nemyslet na to, to je věc, která se bohužel děje a nejde o nějaký hloupý americký horor či parodii. To je strašná skutečnost...

Anie, já jsem taky spíš negativista, odmalička,ale za posledních pár let jsem se naučila být v určitých věcech optimističtější a hned se žije líp ;-). Ale učí se to fakt blbě, dřív bych myslela, že to ani nejde, ale snažím se o sebezdokonalování a tak nějak jsem tím k určitým věcem "dospěla" nebo jak to říct... I tak si každý večer, kdy si zhodnotím celý den, ťukám na hlavu, že jsem to či ono mohla udělat líp..,že jsem kvůli tomu a tamtomu nemusela řvát a šlo to vyřešit v klidu..., prostě se sama sebou denně zklamu a ráno začínám znovu. Už si neříkám "musím být od teď lepším člověkem", ale ráno si řeknu "dnes to zkusím opravdu dokázat a být konečně tím milým,trpělivým a srdečným příkladem pro svoje děti"..a pak další den a další den..., každý pěkně zvlášť, ono to jde hned snáz, když si člověk dává předsevzetí jen na ten konkrétní jediný den a netrápí se zbytečně až moc dopředu. Vlastně takhle je to lepší u každých problémů.. Nesnažit se je řešit všechny najednou, nedívat se na ně jako na jeden obrovský megapytel problémů.., ale ustanovit si pořadí problémů podle priority a řešit je pěkně jeden po druhým. Na ostatní do té doby raději zapomenout. Ale ikdyž tohle všechno zase rozumově vím, tak se mi to taky často nedaří. Hold se musím "snažit,snažit a snažit" ;-).
Mimochodem, depky mívám taky často a taky se mi stává, že když se z něčeho konečně vyhrabu, tak se zase po...něco jinýho.., ale i ve skutečným světě to tak funguje, pořád je něco a každej má "něco", takže to je normální, bohužel. Ale v psychickém zdraví je to na houby, protože člověk by rád konečně začal fungovat normálně a neřešit pořád svoje bolavé nitro. U nás citlivých a úzkostlivých lidí je to ale problém, jen tak nic nehodíme za hlavu, takže se to v naší psychice prostě někde musí vždycky projevit :-(. Ale lepší depky než tenhle druh OCD ;-). Na depky mi nejvíc pomáhá, když se teple obleču, rozsvítím světlo, (prostě teplíčko a světlíčko :-)), udělám si pohodičku, třeba kafíčko a nějakou mňamku, pustím si nějakej příjemnej film..., tak mi to přejde vždycky..a taky se snažím pořád na něco těšit...,třeba že si koupím nové závěsy, něco nového na sebe.., představuju si jak by měl vypadat jednou můj domeček vysněný (a snažím se nemyslet na to,že toho možná ani nikdy nedosáhnu a ten můj sen si nesplním :-( )... Když se na něco člověk těší, tak zažívá pocity štěstí a ty mají na psychiku skvělej vliv ;-). A mazlení s dětmi taky pomáhá, to si člověk vždycky uvědomí, jak je rád, že je má, jak je to krásný pocit a že jim závidí, jak ještě nic neví a nemusí je to trápit..a "aspoň já" díky tomu vždycky na chvíli všechny problémy hodím někam do mlhy a je to šíleně fajn ;-).
Anie, ještě k tomu druhému těhotenství... Hlavně netlač na pilu. Já myslím, že s tou touhou po otěhotnění ti to nikdo nezaručí, protože zase se budou bouřit hormony, tvoje obavy nejspíš zůstanou, protože jsou reálné a ikdyž by se ti podařilo na ně nemyslet, tak budou v tvém podvědomí stále. Já jsem taky měla obavy u druhého těhu, protože jsem u první dcerky měla docela těžký porod a pak spoustu zdrav. problémů s malou, je to vypiplánek a stále se jí musím víc věnovat (cvičit apod.),ale ikdyž jsem věděla, že to tak tentokrát vůbec být nemusí, tak jsem měla z porodu i o zdraví mimča pořád obavy v podvědomí a byla jsem děsně nervozní - nejdřív jsem nevěděla z čeho, pořád jsem na malou křičela, byla jsem neustále podrážděná, měla jsem furt depky a neurčité úzkosti (nebudu-li brát v úvahu OCD, které jsem v té době měla zrovna v plným proudu,ale ještě před porodem jsem se z toho dostala..)...,až jsem tu svoji nervozitu konečně identifikovala, byly to právě ty obavy :-(. Ale i tak to ze mě spadlo až po porodu, kdy už jsem ty obavy mít nemusela, porod byl o.k. a malá taky, vše nad mé očekávání ;-). Tím jsem jen chtěla říct, že bys měla počítat s tím, že nejspíš budeš taky pěkně nervozní, protože ty obavy budeš mít pořád někde uvnitř. Těžko říct, kdy se budeš těšit (já se těšila moooc, ty obavy mi vyvolávaly jen tu nervozitu, touhu mi neničily), může to být po otěhotnění, ale taky až po porodu, kdy už budeš toho konkrétního mimíska držet v náručí, protože pak je k dítěti silnější pouto, než když máš v bříšku "toho ještě neznámého" nebo jak to říct.. Já opravdu nevím, jak se cítíš. Já se na to zrovna cítila, je fakt, že jsem byla tlačená i okolnostmi, protože se mi zrovna dala do normy štítná žláza, takže jsem chtěla využít toho, že můžu mít mimi.., nechtěla jsem čekat, než se mi to zase zhorší). Psychiku jsem moc dobrou neměla, hlavně kvůli OCD, ale touhu jsem cítila, ikdyž to bylo různě intenzivní a někdy jsem taky byla zmatená, že nevím, jak to zvládnu apod. Všechno dopadlo líp, než jsem čekala. Je těžko ti poradit, co máš dělat, jestli do toho momentálně jít nebo ne. Ty se znáš nejlíp, tak si jedině ty musíš rozhodnout, jestli je to teď vhodný nebo jestli se něco čekáním vyřeší a bude to lepší až později... A co manžel nebo přítel? Ani si teď neuvědomuju, jestli o tvých psych.problémech ví...a jestli on taky chce už druhý..
Mimochodem, hlavně se moc nezabývej věkovým rozdílem dětí. Někdo plaší honem honem, ať nejsou moc od sebe a pak jsou na prášky, že si to druhý ani neužili a moc to nezvládali..Já mám věkový rozdíl 6,5 roku a vyhovuje mi to. Tak ne abys plašila, že musíš rychle i kvůli tomu, aby si spolu rozuměli. To není vůbec podstatný, protože důležitější je rozhodně to, jak se na to cítí rodiče, aby byly vpohodě a mohli své děti co nejlíp vychovávat ;-). My teda nebudem vpohodě asi nikdy, to je fakt ;-)))), ale o to víc musíme brát ohledy na náši aktuální psychiku.
Jestli píšu zmateně, tak se omlouvám, ale spěchám, musím se jít věnovat dětičkám :-).

radši nic ty krávo

Holky, váš názor. Malýmu jsou 3. Chtěla bych druhé těhu, ale nějak se všeho hrozně moc bojim, těhu, porodu, jestli zvládnu se postarat o oba. A tím pádem když nad tímhle přemýšlím, tak mam šílenej pocit, že to druhý vlastně ani nechci. A přitom nechci mít jedináčka. Hrozně si odporuju, ale fakt mě to trápí. Myslíte, že kdybych otěhotněla, tak hormony způsobí,že se začnu těšit?První těhu bylo ok, malej je báječnej, ale po porodu se mi zbláznila psychika - OCD, úzkosti.

Lenčo, jak já ti mile závidim ten optimismus. Já jsem v tuhle chvíli šílenej negativista, až si říkám, jestli jsem nesjela do depky. Musim mít pořád něco. Z jednoho se začnu dostávat a chytim něco dalšího.
Jano, EFT jsem zkoušela stáhnout, ale neukládá se mi to do PC.

Holky zkuste metodu EFT. Já jsem ji vyzkoušela a hrozně moc mi pomohla.
http://www.eft.cz/

Tenhle druh úzkosti by se měl taky určitě léčit, hodně mi to připomíná moje pocity. Už dopředu se děsím, co se všechno může stát, nehledě na to, že jsem malou vždycky dost omezovala (tam nelez, spadneš.., na to nešahej, mohlo by...atd.), každý den každou chvíli, ale co jsem sledovala ostatní matky, tak ty to tak nepřeháněly, ikdyž své děti taky hlídaly. Na jednu stranu je to dobře, protože na rozdíl od nich míň riskuju, nic nepodceňuju, ale na druhou stranu jsem měla často zbytečné nervy a malou jsem odmalička přespříliš dusila, takže spoustu věcí (na houpačce,prolízačkách apod.) uměla daleko později než ostatní děti. Ona je ale taky hodně úzkostlivá, na první pohled to vypadá, že je extrémně opatrná, ale ono je to spíš tou úzkostlivostí, všeho se bojí dopředu, už jako miminko si všechno nejdřív prstíkama oťukala než na to sáhla... Chtěla jsem jen říct, že pokud je to v takovým extrému, že člověk nemůže spát, trpí šílenejma úzkostma, který se projevují fyzicky až tolik, tak rozhodně je nejlepší zajít k psychiatrovi, léky dokážou v tomhle případě udělat divy a nakonec budeš mít sílu začít měnit i způsob myšlení, což je běh na dlouhou trať. Já jsem předevčírem večer viděla kousek nějakýho dokumentu, už nevím, co to bylo za pořad, šla jsem jen kolem.. a tam vykládala jedna černoška, jak jí vraždily bratra a nutili jí, aby se na to dívala. Uřezávali mu postupně všechny končetiny atd., nebudu raději vykládat víc, všem nám to tu nedělá dobře.., ale já jsem z toho zase v pr.., protože si to blbec naprosto živě představím a pak to mám pořád před očima, úzkosti z toho, nespím pořádně, trápím se..., následují deprese...No a dneska už jsem byla na sebe šíleně naštvaná, že se užírám něčím, na co já nemám absolutně žádný vliv, nemůžu to změnit, už se stalo...A podívala jsem se na svoje děti a záviděla jim, že "nic neví", že jim je dobře...a vzpoměla jsem si na svýho manžela, kterej to viděl taky a jak už jsem kolikrát psala..., pustí to hned z hlavy a dnes už by nejspíš ani nevěděl, že něco takovýho viděl.., takže se chci nechat inspirovat svými "spokojenými" dětmi a manželem, protože to je podle mě ta správná cesta. Už to tu taky zaznělo nesčetněkrát, i ode mě, ale je fakt, že ostatní lidi to "prostě neřeší", nezačnou si to tak živě představovat, myslet na to, rozpitvávat to..a nedělají z toho problém. Nechci se vyhýbat těm hnusným zprávám (ani je vyhledávat),pokud slyším, že by danou reportáž neměly vidět děti a slabší povahy, tak je poslechnu.., na horory se taky nedívám, chci vidět hlavně pozitivní věci kolem sebe, protože jsem tak vnímavý člověk, že to má na mě neskutečný vliv. Stejně se ale s hnusnými věcmi a zprávami budu setkávat (kolikrát omylem přečtu titulek zprávy na super.cz a pak už to musím přečíst celý, jinak bych na to myslela snad ještě víc)..., takže vyhýbání nemá smysl, je potřeba se s tím naučit žít, smiřovat se s tím. A toho chci docílit podobně jako u OCD, budu se snažit si to živě nepředstavit, nechat to plynout jako normální myšlenku a nezabývat se tím.., ale pokud se mi to stane a já si to omylem stihnu představit, tak musím nastolit druhou fázi a zkusit danou myšlenku buď ignorovat (myslet honem na něco jinýho, než stihnu pocítit úzkost) a nebo ji alespoň zesměšnit, zlehčit... A když se toho nebudu děsit, tak na to brzy zapomenu. Při náhodné vzpomínce na to mi to probleskne hlavou už jen jako obyčejná myšlenka... To je Marie vlastně i odpověď na tvou otázku ;-). Když jsem se těch myšlenek přestala postupně děsit, začaly se dostavovat míň a míň, ustupovalo to pak už víceméně samo, šlo jen o to, abych nejdříve zabránila úzkostem a strachu.., pak abych to co nejméně řešila...až se to nakonec dostalo do fáze, kdy myšlenky přestaly přicházet. Neříkám, že mi taky občas nebleskne něco hlavou. Ale to je taková rychlovečka, která se mnou nic nedělá, protože se toho neděsím (ba naopak jsem se už kolikrát přistihla, že jsem se pousmála a vpoměla jsem si spíš na to, že jsem vítěz, že je to už za mnou...) a neřešila jsem to, takže se to prostě nevrací a nemám z toho žádný problém. S tímhle "jednoprocentním OCD" se rozhodně dá žít úplně normálně. Jsou to jen takové občasné "tiky", ale to podle mě dělá mozek proto, že se s tím setkal a vymazat to ze vzpomínek nemůže. Vždyť kolikrát si člověk vzpomene třeba na úplnou malichernou blbost z dětství, nebo cokoliv titěrného.., tak bych se divila, kdyby už jsem si nikdy nevzpoměla na něco, díky čemuž jsem prožívala doslova peklo na zemi... Moje rada zní, že je potřeba to co nejméně v sobě řešit. Ovšem na prvním místě se toho musíš přestat děsit, což je nejlepší právě třeba to zesměšňování a zlehčování té myšlenky. Je dobré si to představit třeba jako parodii na horor, nějakou nepovedenou komedii...nebo mi hodně pomáhala (což aplikuju i na jiný nepříjemný věci v životě) ta scénka z Harryho Pottera, jak děcka proměňovali každý svého Bubáka v něco legračního, aby se ho přestaly děsit a tím ho přemohly - to bylo to "správné kouzlo" ;-))).
Jinak ještě pro "anonymku" nade mnou, myslím, že tvůj chorobný strach o malou a tyhlety šílené úzkostné stavy...opravdu potřebují pomoc psychiatra, a to samozřejmě co nejdřív, protože riskuješ i to, že sklouzneš i do jiné úzkostné poruchy, např. té naší, není k tomu daleko :-(. Určitě si sama uvědomuješ, že je to jen v tvojí hlavě a že ve skutečnosti tím ničemu nepomůžeš, nic takhle neovlivníš a nemá smysl se bát dopředu, protože pak si za "pár desítek" let řekneš, že se nakonec nic nestalo a ty jsi prožila zbytečně život plný úzkostí a strachu...a že sis ho mohla užít mnohem líp a přenášet na svoji dcerku pozitivnější vjemy... Ale moc dobře vím, že tohle se snadno říká, rozum to ví, ale člověk si přesto nemůže pomoct a cítí to prostě jinak. Já to zkouším sama - naučit se to, co rozumově vím, jak bych to měla cítít..., donekonečna, ale člověk musí být trpělivý, hodně to ovlivňuje právě ta naše citlivá úzkostlivá povaha..., ale všechno jde, když se chce. Pokroky vidím, jinak bych asi neměla tu sílu dál neúnavně pokračovat a zkoušet provlíct velblouda klíčovou dírkou..., ale jsou to pidikrůčky, jde to hrozně pomalu, takže je to vážně vyčerpávající a samozřejmě bych se raději věnovala jiným věcem než boji se svojí vlastní povahou a pocity. Ale já v tom vidím boj o svoje vnitřní štěstí a ten za to stojí ;-). Už i tak jsem na tom mnohem líp než kdykoliv dřív, krůček po krůčku jsem se naučitla brát věci trochu jinak, v určitých věcech nebrát ten život "tak vážně" :-)). Mívám období, kdy se mi daří problémy a nepříjemné zprávy a všechno negativní vidět tak nějak v mlze, nepřipouštět si to, vnímat je jen jako nějaký nepříjemný film, který se mě netýká...a cítím se pak mnohem líp. To si vždycky připadám jako nějakej flegmoš a povahově jakási chladnější..., ale když to porovnám s obdobími, kdy všechno naplno prožívám (vše pozitivní ale bohužel i to negativní) a bývám tehdy mnohem víc "zasněná", tak musím říct, že jsem šťastnější v tom flegmatičtějším a citově chladnějším období. Jen ten život se mi zdá v těch chvílích takový chudší. Ale normálně ho takový lidi mívají, když si všechno tak neberou jako my, takže na tom nevidím nic nenormálního. Kdyby to tak šlo udělat po svém a prožívat naplno jen ti příjemné a pozitivní věci a zážitky...a ty negativní nechat plynout v mlze.., to by bylo životní výhra, co říkáte ;-)))

ahoj, jsem vyřízená psychicky, trpím děsnejma úzkostnejma stavama, v žádném případě nemám chut ublížit dítěti, ale jak už tady padlo, děsí mě, že se něco stane mojí malý holčičce, jsem na ní chorobně závislá, manžel utekl před dvěma lety za jinou a já jsem se na ní šíleně upla, na celým světě mám jenom jí, jsou jí čtyři roky, je to můj andílek, jednou za 14 dnů si ji bere na víkend, mám děsnej strach, že mi zavolá, že jí něco stalo, že se utopila, prostě nějaký neštěstí, protože on jí má rád, ale moc jí nehlídá, radši jí svěří dětem své přítelkyně, je schopen jí s nima pustit i na koupaliště, když není doma, tak hrůzou zvracím, to ovšem on neví, kvůli malý spolu vycházíme celkem slušně, dokážem se dohodnout, ale moje rady, aby jí nikam nepouštěl samotnou stejně neposlouchá, chtěj mít hlavně klid, děsí mě představy, že vůbec někdo ubližuje dětem fyzicky, psychicky, taky si to barvitě představuju, v noci trpím nočníma děsama a už od pondělka nespím, že malá půjde na víkend ode mě zase, pomocte, jsem zoufalá...Možná zešílím

Andreo a jak jsi to dokázala ty,že už to prostě "nemáš"??? Anie,já bych taky chtěla víc dětí než jedno,vždycky jsme to tak s manželem chtěli,ale od té doby co mám tohle (rok a půl) si to budu asi dost rozmýšlet.Přitom si ale malou tak moc užívám,je skvělá,pořád vysmátá..to jen já se s tím deptám...

Ahoj holky,knížku od doc.Praška jsem "objevila"ještě dřív než Vás,pomohla mi,ale Vy všechny tady asi ještě víc:-))Už jenom to,že to co tu všechny píšeme,je jakoby to psala jedna,tzn.to dokazuje že to je pořád to samý,pořád ta samá OCD potvora...Leni tebe si čtu od začátku,nejenom tady na téhle diskuzi a jsi taková naděje asi pro nás pro všechny,že to jde zvládnout...řekni ale jak jsi docílila toho né že už nemáš ty stavy strachu,ale že už tě to za den ani nenapadne??já to doted,zvládám taky,zatím bez jakékoli pomoci(pokud nepočítám mámu,která to jediná ví a defacto prožívá se mnou,což je velká pomoc že to člověk může někomu říkat)ale je taky pravda,že nejsem nikdy pořádně sama,když je doma manžel tak ok,a když ne(pracuje často mimo Čr)tak odjíždím s malou k mámě,protože představa že bych měla být sama na baráku kam jsme se nedávno přestěhovali,kde nikoho a nic neznám,mě celkem děsí...Je mi ale jasný,že to takhle nejde pořád a hlavně to takhle pořád ani dělat nechci,chci být nezávislá jako kdysi...Ty šílený stavy strachu a paniky u těch myšlenek už nemám,to jsem měla párkrát ze začátku,ale přesto mě komplikuje život že to tam je permanentně...nebyl by den,aby to tam neblesklo atd.Mám ale strach,že v momentě kdy se rozhodnu být třeba pár dní úpně sama s malou,tak se mi ty stavy hned vrátí...protože si to vlastně sama přivolám.Jak to holky zvládáte?Jste někdy pár dní samy,nebo se Vám manželé vrací každý den?Nebo máte rodinu blízko?My se přestěhovali k Brnu,veškeré bližní mám minimálně 100Km od sebe...taky si říkám,že kdybych bydlela třeba blízko mámy tak bych si dovedla představit být sama,protože už jen ten pocit,že je někdo blízko "kdyby náhodou něco" mě uklidňuje..Taky se mi k tomu přidalo to,že už nemám myšlenky jen na druhé,ale i na sebe..ale ty mě zdaleka neděsí natolik protože se jedná o mě...a lepší ublížit sobě než někomu jinému.Taky to ale není nic příjemnýho obzvlášt pro člověka kterej má život tak moc rád..Dnes ale vím,že to je všechno OCD a ta potvora to bude prostě zkoušet všelijak...Koukala jsem na stránky o OCD phorum"premekvihan.net a dost mě tam zaujaly ty metody léčby(zřejmě jak píše Anie)i když teda dost drsný...zkuste si to přečíst..jsou tam pěkně popsané všechny druhy ocd a mezi nima i ta naše..tak zatim,pa jdu do hajan ráno mě ta moje beruška nemilosrdně tahá z postele a chce si hrát:-)

Ahoj Anie, já mám taky sem tam asi depresi, ale doufám, že je to tím už trapným počasím. Už mě to fakt štve, pořád zataženo. A ještě mi hrožně vadí stereotyp a to na mateřský rozhodně je. Třeba to máš podobný jako já. Ale některý dny mě fakt nebaví. Je to hrozný ta neuroza, ale jsou na světe ještě horší nemoci.

Ahoj,
výborná knížka o OCD je od MUDr. Praška. Marie, já se léčila 3 roky lékama a psychoterapií na OCD a různé fobie. Prášky zabraly a já byla úplně v poho. Pak jsem si naplánovala druhé těhu a vysadila prášky. Ta mrcha se vrátila. Teď jsem bojovala docela úspěšně s OCD - expozicí - nezaplašuj ty myšlenky, ale nech si je v hlavě a představuj si to, co tě napadlo. Po čase zjistíš, že už tě to tolik nenapadá a nemáš s tím spojené strachy a úzkosti. U mě to fakt funguje. Teď se ale zase motam v jinejch stavech - jako že mě nic nebaví, nezájem o cokoli, radost z ničeho, najednou už nechci ani to druhý mimčo - zatím jsem neotěhotněla. Dneska jsem už volala doktorce, že zase nasadíme léky, ale ona mi to nebrala.A homeopata, toho jsem taky zkoušela. Težko říct jestli zabrala víc ta expozice anebo homeo. Spíš sázim na expozici.