Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Tak ještě jednou-KBT nezkoušejte sami,nechte se to naučit pod dohledem doktora!:-)Ivana

Ještě jsem chtěla říci,že to máme právě proto,že své děti milujeme.kdyby ses více bála o sebe,budou se myšlenky týkat např. toho,že se nakazíš apod..Jak mi ten primář psychiatrie tehdy na tom konsiliu řekl a čemuž jsem naprosto nevěřila (a úplně nevěřím dodnes,protože dle mého názory záleží ještě na dalších aspektech povahy a okolnostech):"Obsedantky,to bývají nejlepší matky"..................

Děkuji vám za vaše díky:-).Nečekala jsem tenkrát takovou odezvu a jsem ráda,jestli to někomu pomohlo.
?ubico:Když jsem toto téma otevírala,bylo to právě proto,že jsem se cítila jako Ty.Tenkrát to bylo těsně před revolucí a slovo "psychiatr" a cokoliv s ním spojené znělo téměř jako mor.Bylo mi necelých 20-cet,ve městě,kam jsem se přestěhovala za manželem jsem nikoho neznala a byla na vše naprosto sama.Možná,kdybych tenkrát věděla o co jde,bylo by vše jinak.Nemoc neodhalil(!) ani nikdo z manželských poradců ani psychoanalitik,ke kterému jsem před třetím porodem 2 roky chodila,ani nikdo jiný.Přitom,manželovi jsem se se svými obavami asi po 2 letech přiznala a ten psychoanalityk musel na 99% vědět,o co jde!Když mě v porodnici navštívilo psychiatrické kinzilium,po jedné návštěvě pan primář nadšeně vykřikl:"Vždyť vy jste naprosto učebnicový příklad OCD...".Kdybych to věděla dříve...Víš,nejhorší je o věcech nemluvit,nenechat si pomoci.Dnes už vím,že svým dětem neublížím (tedy jako správný obsedant,vím to na 99%:-)).Dnes už vím,že nejvíce jsem našemu vztahu ublížila právě tím,že jsem se kontaktu snažila vyhnout.Jak už jsem asi psala,trestala jsem se za své myšlenky tak,že když spinkal,zakázala jsem si na něj koukat,jak je krásný,protože jsem si říkala,že si to nezasloužím atpod..Jsi rozladěná z toho,že jsi po porodu necítila valiké štěstí,já jsem na tom byla stejně,ale vztah spíše narušíš tím "vyhýbáním" se.Teoreticky to vím velice dobře...Nevím,jakého psychiatra navštěvuješ,ale já měla to štěstí,že jsem narazila na našeho největšího odborníka v této problematice.Veloce hodně pomáhá tzv. KBT (pokud to zadáš do vyhledavače,určitě se Ti to zobrazí),samozřejmě spolu s AD.Jedním ze základů KBT je se pomalinku Těm myšlenkám,obsesím,postavit.Jako když máš fóbii z pavouků.A postupně vydržet ten tlak,tu úzkost a co si budem povídat i bolest bez kompulzí.Je to samozřejmě vše daleko složitější,ale když se to naučíš,POMÁH8 TO a na více věcí!Já například měla za úkol,když už šly expozice do finále,abych si koupila veliký nůž a s ním v tašce a dcerou šla do lesa na houby:-).Ale prosím Tě,nezkoušej to:-)))(((!Jen Ti chci říci,že se s tím dá něco dělat a čím dříve se začne,tím lépe.Jáuž měla OCD "zažrané" a Vanisch nebyl...Jasný princip OCD-čím více se tomu bráníš,tím je to horší.Jen těm myšlenkám řekni:"Tak pojďte vy mrchy"a nech je,ono je to přestane bavit.Vše toto jsou principy KBT.Podívejte se na to:-).Držím moc palce a přeji co nejméně trápení a bolesti.Ivana

Ozaj čo Vám vraví váš doktor na myšlienky čo máte a mám aj já? Z čoho to vlastne máme? Prečo keď svoje detičky tak ?úbime.

Ivano, Díky!!!!!

Lubico,
já z toho měla po narození malýho hrozný nervy, že necítím to obrovské štěstí, jak se ve všech knihách píše. Později jsem se dověděla od kamarádek, že to měly taky tak. Tak to teď neřeš. Mimčo je něco nového, musíš si na něj zvyknout. Vždyť si se spoustu let starala jen o sebe a teď ti vlítlo do života něco nového a vše se najednou řídí podle prcka. Počkej, až se na tebe poprvé usměje, tak se počůráš štěstím. Dej si čas a hlavně si nevyčítej, že nevíš, co cítíš!!!! Víš,mému malému jsou 3 a když za mnou přijde a řekne, maminko, já tě mám rád (což mám naštěstí několikrát denně), tak brečim štěstím a láskou. Příjde to, věř mi!

Ivano, přidávám se k Lenči, kdyby nebylo téhle diskuse, tak jsem dávno skončila někde v léčebně..mrzí mě problémy s tvým manželem, ale na druhou stranu je moc dobře, že sis vyjasnila věci v sobě, manžela bych také brala s rezervou, i když chápu, že je to těžké..držím palce

máte prosím vás někdo zkušenost s tím, že vám byla k normálním AD předepsána krátkodobě antipsychotika? (konkrétně u mě zyprexa 5mg) díky za odpověď

Milá Ivano,
srdečně tě zdravím a myslím, že budu mluvit za všechny holky, co tady přispíváme..., protože ti chci strašně moc poděkovat, že jsi tuhle diskuzi založila :-). Všem to moc pomáhá a já například jsem se z OCD na 99% dostala právě díky tomu! To je pro tebe jeden obrovský dobrý skutek, který tě může hřát u srdíčka ;-).
Mrzí mě, že máš k těm neskutečným problémům s OCD ještě problémy v manželství. Podpora od partnera by rozhodně nám obsedantům neškodila :-(. Mimochodem, myslím, že právě alkohol OCD může zhoršovat, ale na druhou stranu chápu, že jsi po něm šahala...
Jinak je skvělý,že se cítíš dobře a vyřešila sis v sobě hodně věcí. Podle mě je TO, co má člověk "v hlavě" to nejdůležitější pro štěstí. Však se stačí podívat na lidi, co mají těžké fyzické nemoci,nemají rodinu, moc málo penízků apod. a přitom dokáží být přesto všechno i šťastní...(na druhé straně jsou lidé, kteří mají zdánlivě všechno, ale neumí se z ničeho radovat a jsou nešťastní). Právě na tomhle je potřeba pracovat. Ikdyž se k tomu vnitřnímu štěstí budeme nejspíš celý život jen pomalu plazit a přibližovat (když to bohužel nemáme v sobě) a často nám to nejspíš zase něco nabourá...I přesto je lepší se s co nejvíce věcmi raději "smířit", protože si přeci nechceme kvůli minulosti a přítomnosti zničit i celou budoucnost! Je to těžký životní cíl, ale stojí to přeci za to ;-).
Já mám naštěstí manželství velice dobré, tak ti ani nemám co poradit, ikdyž bych moc chtěla. Snad jen to, že bych se asi spíš zaměřila na malou a manžela brala tak nějak víc "s rezervou a nadhledem", když on nemá snahu. Ty potřebuješ sílu především pro sebe a svoje děti ;-).

Pro Petru:...bez komentáře

Všechny tady zdravím.Po nějaké době,tedy vlastně po 6-ti letech jsem se sem vrátila.Tuto diskuzy jsem zakládala.Pro informaci-OCD stále trpím,mezi tím se mi podařil demonstrativní pokus o sebevraždu a problémy s alkoholem.Ty poslední dvě věci byly ale spojeny s problémy v manželství (ostatně manžel dodnes pořádně neví,co to OCD je...).Děti jsou v pořádku:-),nejstarší syn už bydlí u přítelkyně (nesla jsem jeho "vyletění z hnízda" velice špatně),mladší syn je na střední škole a malá je zlatá...Nyní se cítím dá se říci dobře,vyřešila jsem si v sobě spoustu věcí a zjistila,jak je důležité mít se ráda a vážit si sebe.S OCD jsem se za tu dobu naučila "pracovat",ale mám ho stále (byl návrh i na plný invalidní důchod).Děti o "mém problému" nevěděly anepostřehly za ty roky ani to,že se s něčím léčím nebo že se něco děje.Jelikož jsou kluci už velcí (17 a 21),o svém problému jsem jim již řekla a vysvětlila jim,o co jde.Reagovali naprosto skvěle.Malá samozřejmě nic neví a dozví se to také až bude dospělá.Také bych ráda řekla,že daleko více,než svým OCD jsem dětem ublížila neshodami s manželem a následným jejich řešení alkoholem.Za což jsem se jim omluvila,ale vím,že to nestačí a moc mě to mrzí a vždy bude.Jsem ráda,že jsem v sobě našla tu sílu začít se mít ráda a intenzivně
na tom pracuji dál.Bohužel,co se týká manželství,můžete na sobě pracovat jak chcete,ale měl by i ten druhý.Nevydařené manželství mě velice trápí,hlavně s ohledem na děti.Na rozvod se ale necítím,dcera by to unesla méně,než rodinné hádky a tak se snažím.Bohužel není spolupráce...Ivana

jste vy ale kravky.na co si pořizujete děti?

a ještě lubico, myslím,že těch myšlenek se zbavit dá, ale to je opravdu až za nějakou dobu, jen ta jejich intenzita je menší a menší.já je stále mám, ale umím s nima pracovat, i když někdy to na mě také zase přijde, ale zdaleka ne v takové míře a to je uspěch.už dávno nemám ty šílené uzkosti, kde mi i tlak a puls vyletěl do nebes.myslím si, že po nějakou etapu života nás to bude provázet, a někde v nějakém období to zmizí uplně, ja je zatím mám, ale ne 100x denně, ale třeba jen 3xtýdně a chvilku, nic to se mnou nedělá a nevadí mi to.ještě se to objevuje více, když jsem doma s dětmi sama...ale ani toho už se nebojím, jako dřív, a když pocítím malinkou uzkost, začnu myslet na něco jiného a mávnu nad tím rukou.a nebo si to představím co by se stalo, nic to se mnou nedělá, řeknu si, holky miluji, nechci jim ublížit a nikdy bych to neudělala ani neuměla...a přestane mě to zlobit.i s lékami jsem to měla dá se říct rok, a ted bez léku také ale čím dál tím méně a méně intenzivněji, to už skoro vůubec....chce to čas, třeba i pár let, ale už po pár týdnech či měsících vám bude zase lépe, vydržte a pak to pujde pozvolna....až bude dobře

ahojky holky, já mylím, že se to vyléčit dá.ty uplně těžké formy ocd, těch je málo, kde lidé potřebují ustavní lečbu a leky po celý život a navíc si myslím, že doktoři stejně nemůžou s jistotou říct, jak to je, to víme jen my....ale celkově se dneska přiklánějí k tomu, že je to léčitelná porucha.ja jsem zdravotní sestra a psychologii jsem měla 3roky něco o tom vím.není to jednoduchý, ale ani ne něco s čím by se nedalo žít.je těžký ted vysvětlovat, že vám bude lépe, v téhle fázi, kdy je vám uzko a špatně, bych také nikomu nevěřila, tenkrát bych nevěřila, že se z toho někdy dostanu, a spíš že jsem zdravotník, pořád jsem všude hledala příznaky schizofrenie a jiných duševních poruch až jsem si jednou řekla,dost, nic takového nemám, vím že je to spíš genetika a nebudu se stresovat a zbytečně si stěžovat život...ted tomu neveříte a chápu to, byla jsem na tom stejně ale věřte holky, že se to zlepší, je třeba hodně o tom číst, používat tu knížku od dr.praška ale zase se zbytečně v sobě nebabrat.mě když napadaly ty myšlenky, že holkám ublížím, tak jsem si vždycky řekla chci to udělat, chci aby měly trápení a abych je neměla?a vždycky jsem si odpověděla, to ne!miluju je, nechci aby se jim něco stalo!hodně jsem se přesvědčila v nějakých situacích, když třeba jsem je zachranovala před pádem apod.byla jsem rychlá a měla jsem o ně strach, byly to silné reakce..a tím sem se přesvědčila, že nejsem zruda, že jsou to jen myšlenky a že nechci, aby se jim něco stalo...na to časem všechno přijdete, věřte...jen radím, brát leky, ne psychotika, pouze serotonin, to je např.zoloft, serlift apod.a zkusit kbt terapii, nebo si koupit tu knížku od dr.praška.a najít si dobrého psychologa.ja to štěstí neměla, tak jsem si musela pomoci sama a zvládla jsem to.a to jsem procházela i dalšíma neurozama, jako je anorexie a bulimie, taky jsem měla k tomu deprese, ze všeho jsem se vybabrala sama, dneska se na to dívám jinak, nejsem ani tlustá ani štíhlá, krev a mlíko, mám spokojeného manžela, kterému se líbím a dvě zdravé krásné holčičky, co víc si přát.věřím, že všichni k tomu dojdete, ted se vám to zdá daleko, ale zvládnete to, uvidíte.neboj se petule, nemáš schizofrenii, určitě ne, to je zas a zas jen ta myšlenka, že ji máš, je to vsugerované, není tomu tak, to se projevuje jinak.zkus se něčím zaměstnat, být v kontaktu s lidmi, vařit, sportovat....dělat nějakou činnost.a situace, které jsou pro tebe zátěžové, nevyhýbej se jim, naopak.musíš se překonat, potom ti bude líp.ja sem se bála jezdit tramvají do města, někde mě píchlo nebo se mi zamotala hlava, a měla jsem strach, že se mi něco stane a neuvidím děti vyrustat..měla jsem panické ataky.....bušení srdce...žaludek, měla jsem pocit že nezvládnu dojet zpátky domů..ale přesto jsem to trenovala a jezdila do města plného lidí, chodila do těch supermarketu kde mi bylo blbě, pořád jsem to zkoušela, i když jsem si myslela, že se fakt zblázním...a přešlo to.dneska mi to připadá spíš trapné, že jsem to nezvládala a to je dobře, i když jsem byla nemocná, a za to člověk nemuže, je třeba mu pomoct.když ti to nepujde, chod k psychologovi, dneska je tam plno lidí a k životu to patří, a je to jeho součást.a lubico, to je zase trochu hormonální záležitost, tomu se také člověk nevyhne, ja jsem to měla 4měs po porodu, takže to samé a v těhotenství už začaly panické stavy....takže také radím to samé.nebojte, bude zase dobře.

Dá sa týchto myšlienok navždy zbaviť? Mne sa to vždy upraví liekmi ale dosť často sa mi to vracia.Hlavne som to mala pred pôrodom potom bol k?ud a teraz to vypuklo 7 týždňov po pôrode.

vanesso, to je přesně to, čím procházím teď já, mám strašný strach, že mám schizofrenii, že někomu ublížím a nebudu se díky tomu moct ovládat, mám z toho hrozné stavy, nemůžu vůbec nic dělat, normálně fungovat, bojím se, že se z toho nikdy nedostanu a že skončím někde v léčebně, že celý můj dosavadní život půjde do háje, nedokážu myslet na nic jiného..:-(((

ahoj Lubico, když jsem měla tu depersonalizaci, tak jsem chodila ven, ale bylo to pro mě těžké, necítila jsem se venku dobře, všechno mě přišlo jakoby cizí, měla jsem strach být s holkama sama venku, třeba jako že se mi něco stane, a holky mi někdo ukradne....bavila jsem se normálně s lidmi ale necítila jsem se dobře, připadal mi ten svět celý divný a já divná, jina, jakoby ne já...moc těžko se to vysvětluje, ale uzkosti jsem měla pak ani ne tak z těch myšlenek že holkám ublížím, teda také ale více uzkostí bylo z té depersonalizace, napadaly mě myšlenky, že jsem blázen, mám schizofrenii nebo jsem vážně duševně nemocná...fakt je, že to na mě nikdy nikdo nepoznal, tu ocd a jiné potíže.ale bylo to to nejhorší, co mě v životě potkalo, a i když mi léky pomohly až za delší dobu, brala jsem tu nejnižší dávku, tak když mě to v životě zase potká, nasadím je, za to to nestojí, ale člověk musí celkově změnit pohled na svět a hlavně myšlení, to je moc duležitý krok, každý na to přijde sám, at už za rok, nebo za měsíc.všem držím pěstičky

Anie je to hrozné tie myšlienky mne to je tak vždy ?úto keď sa kuknem na malinkého mám výčitky svedomia že mám také hnusné myšlienky voči nemu.Chcem sa spýtať vanessi že keď mala tú depersonizolaciu či aj komunikovala normálne s ?uďmi a chodila von lebo já odkedy mám myšlienky tak iné nerobím len sa kontorlujem čo mi zase príde dpo mysle ale s ?uďmi komunikujem normálne aj sa zasmejem pokia? mi nepríde myšlienka zostanem akoby obarená...Takže všetko sa to dá liečiť?A Anie keď si mala tieto problémy aj sa ti troška startila láska voči malému? Mne kolíše raz mám starch a raz ho tak vyboskávam že až:))))

Lubica, měla jsem úplně to samé!!!! Hrůza a děs. Bála jsem se na malýho jen podívat. Tenkrát mi pomohly prášky. O jiné možnosti jsem tenkrát nevěděla. Bylo to fakt hnusný.
Peťule, začátek je fakt hodně blbej. Já když jsem exponovala a představovala jsem si ty myšlenky až do konce!!!!, tak jsem myslela, že se z toho z bláznim a měla jsem šílený úzkosti a strachy až mi bylo zle. Ale cca po týdnu nastalo zlepšení o 100%. A to jsem ty myšlenky měla celý dny. Teď mě to napadne občas a exponuju.Chce se to hodně zakousnout a překonat počáteční úzkosti a paniky.
Vanesso, tu depersonalizaci jsem měla taky, ale nějak to trochu zmizelo, ne úplně, ale je to trochu lepší.
Teď mi doktorka nasadila Seropram, začnu ho brát o víkendu, tak se snad celkově zklidnim.

Ahoj Peťule ja mám ten serlift 50...užívam ho od minulého pondelka ale dnes som volala mojej doktorke a som jej povedala že sa mi vrátili myšlienky a ona že si mám dať na noc celú tabletku inak som brala pol ráno a pol večer. Takže aj ty máš tento problém?Stále nechápem prečo sa to tvorí.Inak ak chceš môžme pokecať cez email: margetin.l"centrum.sk

ahoj holky,tak opravdu se nám to tady všem opakuje, všichni máme stejné problémy, které se dají řešit.taky jsem sem psala, jak se mi ocd spustila, když mým dvojčátkám byly 4měs.dneska se na to všechno dívám jinak, četla jsem taky tu knižku od praška, a tahle diskuse mě z toho dostala...byla jsem párkrát u psychiatričky, ta mi dala zoloft 50mg, je stejný jako serlift.to mi pomohlo.ale musím říct, že ne hned ale skoro až po necelém roce jsem pocitovala, že je to lepší.trapila jsem se, bala se, že se zblázním....že se neovládnu a něco udělám, že budu v noci náměsíčná a vyskočím z okna, to už tu taky někdo psal, je to všechno stejné, všichni máme stejné potíže, ale jsem dukaz toho, že to jde zvládnout.nic neberu skoro rok a i když se to někdy trochu vrací, vím jak se uklidnit a zacházet s tím.až budu někdy zase ve srabu a cítit se jako dřív, nebudu váhat, a nasadím zase zoloft, od toho ty léky jsou.ja proti tomu nic nemám, když se to třeba nebere celý život.ale bylo to peklo.navíc mě trapila ta depersonalizace, a to byla možná i větší hruza.to tu asi nikdo nemáte, pocity, že to nejste vy, že to není to místo, kde bydlíte, že to nejsou vaše děti, že vše je jak ve snu, že nevíte, kdo jste....to byla také hrůza.někdy to a mě přijde, uklidním se, řeknu si, že je to jen ta neuroza, že vše je normalní a vše jak má být, a je to pryč..tuky tuk.chce to opravdu moře času, než se pochopíte, nejde to hned,ale netrapte se, je to léčitelné.a ty pocity, že nejdřív své dítě milujete, pak máte pocit že ne....to vše k tomu patří, ustálí se to, chce to čas.milujete své děti, ale máte bohužel k tomuto narození miminka zrovna velký problém a to je ocd.je to blbé, že se to děje dohromady, že člověk pak to mateřství tolik neprožívá a spíš se trápí, ale přejde to, a vrátí se vám ta láska a život bude zase bezstarostný, uvidíte.byla jsem na tom fakt zle a chtěla jsem umřít, brečela jsem od rána do večera a nechtělo se mi žít....a dneska je mi fajn.mam ted jiný problém, občasné panické ataky, zrovna včera jsem kontrolovala dlouhou dobu sporák, znova a znova, měla jsem nějakou předtuchu....pak jsem usnula a když se ráno manžel vrátil z noční byl po celém bytě cítit plyn.sporák byl vypnutý.šli jsme za domovníkem, bydlí pod námi a jeho manželka nechala pustěny plyn, zapomněla přes noc, on se ráno vrátil z chaty a byt v plynu, a digestoří to šlo k nám....mohla se stát hruza, třeba výbuch.a dneska mám strach usnout, musím na to myslet pořád.manžel jde zas do noční, a já tu jsem s holkama sama.zavolala jsem mamce, at přijede...tohle mě trápí, být tu sama a neumět si poradit, a pak ještě tohle...takže ona se ocd vrací v různých podobách, ja mam i tu kontrolovací, ale o té vím dlouho a dokážu ji ovládat.ale někdy je to těžké.je to boj, ale když člověk vyhraje, stojí to za to.....nebojte, bude líp, važme si, že jsme na světě a nemyslete na budoucnost, žijte každým dnem a radujte se z dětí, všechno se vám jednou vrátí

?ubica, jasně, že je to normální, nejdříve to ty léky všechno zhorší, aby se to pak mohlo zlepšit, já mám dnes dvanáctý den a je mi teda o poznání líp, až na ten tlak vzadu na hlavě, který moc nevím, jak si vysvětlit..máš nějaký neurol nebo lexaurin na přežití těch nejhorších dní?