Krize způsobené duchovním probuzením
Někdejší konflikty a utrpení se všemi psychickými a fyzickými symptomy, které vyvolávaly, se náhle překvapivě vytrácejí. To jen potvrzuje skutečnost, že nevyplývaly z pražádné fyzické příčiny, nýbrž signalizovaly přímý projev vnitřního zápasu. V takových případech znamená duchovní probuzení skutečné řešení předchozích problémů.
V jiných - nikoli vzácných případech - není osobnost s to správně asimilovat náhlý příval světla a energie: například není-li intelekt dobře koordinován a rozvinut, nejsou-li kontrolovány emoce a představivost; je-li nervový systém příliš senzitivní nebo je-li příval duchovní energie příliš nečekaný, prudký a jeho intenzita až drtivá.
Neschopnost mysli zvládat stav osvícení nebo tendence k egocentrismu a domýšlivosti vedou k mylné interpretaci celého prožitku, což může vyústit ve „zmatení úrovní". Stírá se rozdíl mezi absolutními a relativními pravdami, mezi transpersonálním Já a egem; vpád duchovních energií může mít nešťastný vliv a vést k přesycení a narůstání osobního ega.
S dramatickou ukázkou takového škodlivého efektu probuzené duchovní energie se autor osobně setkal v Psychiatrické nemocnici v italské Anconě. Jeden z pacientů, prostý malý muž, původně fotograf, tiše a vytrvale prohlašoval, že je Bohem a kolem této klíčové fikce si vybudoval celý soubor fantastických přeludů o nebeských zástupech pod svou vládou. Přitom to byl jeden z nejmírnějších, nejlaskavějších a nejúslužnějších lidí, jaké si jen lze představit: kdykoliv ochotně pomáhal lékařům i pacientům. Byl tak spolehlivý a schopný, že mu byla svěřena příprava léků, a dokonce i klíče od lékárny. Jeho jediným přestupkem v této funkci byly občasné krádeže cukru, jímž chtěl udělat radost svým spolupacientům.
Terapeuti materialistického založení by takového pacienta pravděpodobně považovali za oběť paranoidních bludů; taková diagnostická nálepka však nabízí jen velmi nepatrnou nebo vůbec žádnou pomoc k pochopení pravé podstaty a příčiny uvedených poruch. Proto stojí za to pokusit se hledat hlubší interpretaci iluzivních představ onoho muže.
Vnitřní prožitek duchovního Já a jeho těsná souvislost s osobním egem vedou k pocitu vnitřní expanze, k přesvědčení, že se nějakým způsobem podílíme na Boží podstatě. V náboženských tradicích a duchovních naukách každé epochy nalezneme četná svědectví o podobných stavech - mnohá z nich vyjádřená smělými slovy. V bibli např. nacházíme zcela explicitní větu: Jste bohové, všichni z vás jsou děti Nejvyššího." Svatý Augustin říká: „Když duše něco miluje, snaží se tomu připodobnit; miluje-li pozemské věci, stává se pozemskou, kdyby však milovala Boha, což by se nestala Bohem?" Nejextrémnější vyjádření jednoty lidského ducha v jeho čisté a skutečné podstatě s Nejvyšším Duchem je obsažen v klíčových naukách védské filosofie: Tat Tvam Asi (To jsi ty) a Aham evam param Brahman (Ve skutečnosti já jsem Nejvyšší bráhman).
Ať už člověk chápe jakkoliv rozdíl mezi individuálním egem či já a univerzálním Já, ať je považuje za podobné či vzdálené, rozlišené či sjednocené, nejdůležitější je jasně rozpoznat a v teorii i praxi náležitě zachovávat rozdíl mezi Já v jeho bytostné podstatě, tím, co bylo nazváno „Zřídlo", „Střed", „hlubší Existence", náš vlastní „Vrchol", a malým egem ztotožňovaným obvykle s běžnou osobností, kterou si normálně uvědomujeme. Zanedbání tohoto životně důležitého rozdílu může vést k absurdním a nebezpečným následkům.
Zmíněný rozdíl nám dává klíč k pochopení duševního stavu pacienta, jehož příklad jsme tu uváděli, stejně jako dalších extrémních forem sebevynášení a sebeoslavování. Osudový omyl všech, kteří padnou za oběť takovým klamům, spočívá v tom, že svému osobnímu egu přisuzují vlastnosti a moc transpersonálního, vyššího Já. Vyjádřeno filozofickou terminologií - jde o případ záměny relativní a absolutní pravdy, empirické a transcendentní úrovně reality. Takové zmatky nejsou zdaleka neobvyklé u těch, kdo byli oslepeni setkáním s pravdami příliš velkými a energiemi příliš mocnými, než aby je jejich mentální kapacita mohla pojmout a jejich osobnost asimilovat. Čtenář bude nepochybně s to doložit i další příklady podobných sebeklamů, s nimiž se setkáváme u mnoha fanatických vyznavačů různých kultů.
V takové situaci je přirozeně ztrátou času se s dotyčným přít, či dokonce zesměšňovat jeho blud - to by jen zvýšilo jeho odpor a zatvrzelost. Daleko vhodnější je vytvořit si k němu kladný postoj a (pokud uznáváme konečnou pravdu jeho víry) snažit se mu vyložit podstatu jeho omylu a pomoci mu naučit se rozlišovat mezi různými rovinami osobnosti.
Někdy vyvolá náhlý příval energie emoční otřes projevující se nekontrolovaným, nevyrovnaným a narušeným chováním. Pro tuto formu psychické reakce je charakteristický křik, pláč, zpívání i různé jme citové výbuchy. Pokud je dotyčný jedinec dostatečně aktivní a impulzivní, může v důsledku vzrušení prožívaného ve fázi vnitřního probouzení hrát roli proroka či spasitele; založí např. novou sektu a zahájí kampaň okázalého získávání stoupenců pro svou novou víru.
V některých citlivějších jedincích se může probudit parapsychologické vnímání. Prožívají vize, v nichž vidí (jak sami věří) vznešené bytosti, slyší hlasy či začnou s automatickým psaním. S bezvýhradnou důvěrou přijímají různé zprávy a bez odporu je poslouchají. Kvalita takových poselství je velice různorodá: některé obsahují vynikající poučení, jiné jsou zcela ubohé a postrádají jakéhokoliv smyslu. Při jejich zkoumání musíme pečlivě rozlišovat a náležitě posuzovat, aniž bychom se nechali ovlivnit jejich neobvyklým původem či tvrzením těch, kteří je zprostředkovali. Zvlášť bychom neměli přisuzovat platnost zprávám obsahujícím kategorické příkazy nařizující slepou poslušnost a těm, jež mají tendenci glorifikovat a exaltovat osobu příjemce.
Zdroj: Stanislav a Christina Grofovi - Krize duchovního vývoje, Chvojkovo nakladatelství
Komentáře
Touto krizí jsou nejvíce "ohroženi" lidé, kteří jsou nějakým způsobem věřící, poměrně silně, ale nejsou schopni aplikovat svoji víru do reality na uspokojivé úrovni. Vědí, že kdyby chtěli žít podle své víry, museli by udělat veliké ústupky, což jim společnost založená na tzv. racionalitě nedovoluje. Když je tenhle stav velice vypjatý, přichází duchovní krize, která dotyčnému "podsekne" jeho dosavadní život a donutí ho konečně žít podle své víry.
Obnáší to velké zmatky, příznaky těžké duševní choroby, zranitelnost, může to trvat velice dlouho. Taky to může přechodně znamenat, že si člověk může myslet nějaký nesmysl a nemyslí vůbec realisticky. Přesto je ten proces ozdravný.
Pokud by se lidstvo chtělo duchovně probouzet naráz, mohla by z toho být pěkná mela :-D Protože je společnost pořád silně ponořená do materialistického slepectví, je potřeba tenhle blud bludů rozpouštět pomalu a ne naráz.
- Odpovědět
Pošli odkaz