poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Měřím 168 cm,vážím téměř 70 kg,je mi 28 let. Tedy podle všech těch BMI indexů jsem na hranici.Ve skutečnosti jsem ale fakt obézní.Téměř vegetarián znamená,že jím pouze ryby a kuře a to ještě ve velmi omezeném množství. A jinak,abych to popsala co nejlépe - již 9 let se u mne střídá období diet,hladovění a jezení.Občas dojde i na přejídání.Mám pak 100 chutí to vše vyzvrátit.Ale nenávidím zvracení jako proces.Vím,že je to problém v mozku.Říká se,že všechny problémy,i zdravotní potíže,jsou původem psychického rázu.Souhlasím s tím. Věřím,že až se jednoho krásného dne vykašlu na diety a hlavně přestanu na to MYSLET A ZABÝVAT SE SAMA SEBOU, půjde váha dolů,protože já skutečně jím nekalorická,netučná a zdravá jídla.Bohužel jsem si asi absolutně rozházela žaludek.Někde jsem si přečetla,že jsem si vypěstovala tzv. "šetřící gen",což mají přesně lidi,kteří neustále drží diety.Nevím ale, jak se tomuto stavu alespoň přiblížit,přestati na to myslet. Protože i když sportuji(i když ne moc), a snažím se omezovat jídlo,okamžitě stejně nabírám a začne mi blikat - ahá,no jasně, já prostě nemohu jíst jako ostatní . A začnu okamžitě opět hladovět.Když poslouchám ostatní,jak nevydrží jíst od oběda,říkám si - " pane bože holky kdyby jste věděly..jíst od oběda,to je hračka.Moc ráda bych se z tohoto kolotoče dostala.Jak se mám naučit se mít ráda ?

Álo, ráda bych Ti zkusila poradit, musela bych však vědět, co je to téměř vegetariánka, jak připravuješ makrobiotickou stravu - myslím její složení - kolik používáš tuků a jakých, taky kolik měříš a vážíš a spoustu dalších věcí, třeba PROČ nenávidíš své tělo, protože už vím, že si ubližuješ s radostí (ten pocit dobře znám), ale dovedeš si přesně zdůvodnit, proč? ML

Dobrý den,nedá se řict,že bych přímo byla anorektička/bulimička, přesto cítím,že vše,co se točí kolem jídla mi již tak 9 let zaměstnává mozek.Neustále držímnějaké diety. Mé tělo již ale téměř na žádné diety nereaguje, tudíž přitvrzujia přitvrzuji.Naposledy jsem držela dietu-hladovku,kdy jsem půl roku konzumovalajen zeleninu a ovoce. Zhubla jsem sice, ale nijak zvlášť výrazně.Podotýkám,že jsem téměř vegetariánka, jidla jako hranolky,smažená jídla,knedliky jsoupro mne tabu.Stejně tak sladká.Před časem jsem začala jíst stravu makrobiotickou,neboť mi kromě jiného i chutná asamozřejmě šla váha okamžitě nahoru.Brečela jsem zoufalstvím.Po 3 týdnech stravování pohankou,jáhly a kroupama se váha zvýšila.Domnívám se,že je to tím, že můj žaludek si už tzv. "spoří" na horši časy,jakoby tušil,že zasepřijde hladovka(a ona samozřejmě přijde,neboť nejlépe se cítím,když mi kručí v břiše).Teď jsem začala chodit plavat, protože kvuli špatným kyčlím mám zakázaný aerobik,běh apod.Ale nemám ráda své tělo a nevim,jak se to naučit.Můj přítel,který o tom neví, neustále opěvuje mé vnady,neb mám dost velká prsa.Dřív jsem z toho měla neuvěřitelné mindráky,ale teď zjišťuju,že se to chlapům asi vážně líbí. Nicméně ani to mi nedokáže přesvědčit. Můj mozek se 24 hodin zabývá myšlenkou ZHUBNOUT.Nevím jak z toho ven.Chtěla bych jíst a žít normálně a skončit s tím věčným kolotočem,ale sotva trošinku povolím uzdu,okamžitě nabírám.Nemůžete mi prosímvás někdo poradit?děkuji a přeji hezký den Ála

Holky, v pátek jsem se byla jen tak podívat v knihkupectví a uviděla jsem takovou nenápadnou knížku - jmenuje se "Tajná řeč a poruchy příjmu potravy", napsala ji Peggy Claude-Pierre. Je to terapeutka, která léčila anorexii u svých dvou dcer a teď má svou vlastní kliniku. Je v léčení hodně úspěšná. Prý právě proto, že se jí podařilo pochopit podstatu anorexie a bulimie. Já jsem si to samozřejmě hned koupila a byla jsem tou knížku úplně nadšená. Je to to nejlepší, co jsem zatím četla. Není to nějaká další svépomocná příručka, ani odborná publikace o anorexii, ale je tam popisována právě ta podstata toho onemocnění a taky, jak oni léčí svoje pacienty. Popisuje tam, že vlastně člověk takto nemocný se musí vyléčit z tzv. Stavu utvrzeného negativismu - tak to ona nazvala. To znamená, že nad ním má moc jeho tzv. Negativní mysl nad Skutečnou myslí, která mu přikazuje právě to, co děláme my. No, nevím jestli jenom přečtení té knížky někoho vyléčí - to určitě ne, ale každopádně bych to každému doporučila si přečíst. Fakt mě to moc oslovilo. (Koupila jsem to na Václaváku).

Ahoj holky, tyhle stránky jsem objevila teprve v pátek. Už delší dobu jsem se snažila něco podobného najít, ale moc se mi to nedařilo. V problémech s jídlem lítám od 16 let, ted mi je 22. Nikdy to nebylo tak hrozné jako v poslední době. Mám vše co by si třeba spousta jiných holek přálo - skvělé rodiče, bráchu, perfektní práci a hodného kluka. Ale nemám postavu, po které toužím. Jsem 168 cm vysoká a teď mám 50-52 kg. To je má tlustá verze, ve které si připadám strašně odporná. Jak říkám já, jsem jak Titanic. Nejhorší je, že já nevím, co vlastně mám. Na anorexii bych musela zhubnout 15 kg a uplná bulimie to také není, protože nezvracím. Ne že bych nechtěla, ale mě to prostě nejde. Střídám dlouhé hladovky s příšerným přejídáním, kdy mi je tak zle, že bych radši umřela. Chci se jit vyzvracet, abych se té hrůzy zbavila, ale nejde mi to. Tak se aspoň nafutruju projimadel. Můj kluk o tom ví. Jediný on a jedna kamarádka z práce mě chápou. Snaží se mi pomoct, za mými zády mě objednal k nějakému doktorovi. Jenže já tam nepůjdu, protože mi řeknou, že mi nic není. Když nezvracím ani nevážím 35 kg, tak co by tam se mnou dělali? Každopádně, když čtu vaše příběhy, tak si říkám, že jsem blbá, jestli chci dopadnout tak, že si budu říkat paráda, 14 dní jsem nezvracela. To nechci, vím že je to blbost, ale nedokážu si poručit. Cvičím 3-6 x týdně (teď jsem měla kvůli nemoci 2 měsíce přestávku), celý den nedělám nic jiného, než přemýšlím o jídle. Píšu si přesný deník, co sním, kolik toho sním, počítám přesné kalorie. Kdyby ten deník někdo našel, bude si myslet, že jsem blázen. Jsem také zamilovaná, ale do očí mi řekl (a před kolegy z práce při oslavě), že jsem odporně vychrtlá, že prý by doma nic takového nikdy nechtěl. Já místo abych se nad tím zamyslela a řekla si, že na tom asi něco je, tak mě to žene k tomu, abych zhubla ještě víc. Hrozně mi to zvedlo sebevědomí (i když mnou vlasně pohrdá). Docela jsem se rozepsala, nemluvím o tom s nikým jiným než s mým klukem a s kamarádkou, jenže vidím, že už i jim to občas vadí- Prostě to nechápou a lezu jim tim na nervy, připadá jim to nesmyslné. Už toho radši nechám, díky, že jsem vám to mohla napsat, vy mě chápete úplně přesně. Čau Lenka

Ahoj, spolubližní. Tento chat jsem si prohlížela už mnohokrát, abych do něj přispěla i já, v tom mi nebránila nemístná skromnost, spíš nemístné komplexy méněcennosti. Když jsem se tady vypsala včera poprvé, měla jsem tak dobrý pocit, že jsem se večer necpala a tak jsem vydržela celé dva dny. Dnes chci vydržet třetí. Pokud si někdo z vás myslí, že neumím počítat, tak za to může můj nezřízený optimismus: ta třetina problitého života platí v případě, že od teď budu žít správně a dožiju se minimálně 90, s čímž nabeton počítám (pokud ovšem bereme v úvahu stávající stav k dnešnímu dni, tak jsem si drobátko zmršila života celé dvě třetiny). Pojem zmršila je ale asi trochu relativní - co když je to právě ta zkouška (sice trochu dlouhá), která mi pomáhá najít tu opravdu správnou cestu v dalším životě? Kdo ví? Jinak jsem moc dlouho a marně hledala všude možně, jestli neexistuje nějaký spolek (společnost či klub) pro nás, ale nic jsem nenašla. Existují různé společnosti pro nemocné různými chorobami (Parkinson, Alzeheimer, roztroušená skleróza atd.), tak mě napadlo, že by nám možná mohlo pomoci něco podobného. Nebo bychom se alespoň občas mohli někde sejít a pokecat. Myslím, že většina z vás má stejnou zkušenost jako já - když se pokouším někomu "normálnímu" vysvětlit, jak mi je, co cítím, proč dělám to , co dělám, tak dotyční vůbec netuší, o čem mluvím (a to i rodinní příslušníci). Pokud byste měli o něco takového zájem (já jsem z Prahy), zkuste mi zavolat domů - tak po 9. hodině večer: 02/61227426, nebo pošlete e-mail: marie.luzarova"czech-tv.cz. Kromě toho, že si můžeme pomoci navzájem, mám za ta léta dost kontaktů na různé cvičitele, léčitele, lékaře, kteří mohou pomoci najít správnou cestu. Ale jít po ní musíme už sami. Držím nám všem palce.

Lidi, včerejší oslava byla báječná! Myslím na jídlo čím dál míň, otoky kolem očí jsou pryč. Uvědomuju si, že jsem si vlastně zvykla používat jídlo jako skrýš před problémy - ve škole, v rodině, s klukem i uvnitř mě samotné. On je to pěkný nesmysl... Postavte se svým problémům čelem! A pište, víc hlav víc ví.

... jo, ještě musím podotknout, že je mi 46 let, čili jsem si víceméně úspěšně problila třetinu života - jasně, že jenom nebrečím, ale zkouším to pořád znovu, protože NIKDY není pozdě začít. Lítám v tom od 15 - tedy 31 let. Holky (a kluci), kteří jste "začátečníci", raději se nezkoušejte mě napodobit !

Ahoj! Taky potřebuju držet palce, a to každý den - od roku 1970 do 1972 totální anorexie, od roku 1972 dodnes (!!) bulimie. Když vydržím dva, max. tři dny, jsem skoro šťastná. Měřím 160, vážím 38, jsem úplně sama vlastně celý život, protože s bulimií a se mnou jako s přívažkem fakt nikdo nechce žít (vlastně živořit). Díky za to, že se aspoň tady můžu trochu vybrečet.

Andrea 19.4. : Ahoj, ja zase zdaleka nejsem tak uzasnej, jak si mozna myslis. Proste ji mam rad a stoji mi za to se o ni starat nebo se ji zeptat na jeji problemy, pripadne ji pomoct nebo se o to alespon pokusit

Nádherná slova, Kláro. Není co bych dodala...Díky.

Ja se drzim uz nekolik dni. Radsi to nepocitam. Jsem rada za kazdy den navic. Ale o to vetsi mam strach, ze az to na me prijde, bude to stonasobne horsi. Ten strach neni z toho co je, ale z toho co bude. Snazim se, slibila jsem to. Ale sama jsem si rikala, tentokrat uz naposledy, milionkrat. Chci to zvladnout. Musim to zvladnout! Ve trech jsme zili prilis dlouho- muj pritel, bulimie a ja. Rozhodla jsem se ji vystehovat. Nezadouci spolubydlici, ktera nici vsechno na co sahne.Dala jsem na vasi radu a prestala jsem se zaobirat jidlem, snazim se na nej nemyslet. O to vic mam cas premyslet o jinych vecech. O mem dosavadnim zivote, o tom, ceho chci dosahnout, o minulosti i budoucnosti. Ucim se kazdy den. Resit kazdodenni stres je pro normalni lidi samozrejma vec. Me vykoleji sebemensi poznamka, opravnena pripominka, proste cokoli. To mam pak sto chuti si rict, ze je to vsechno jedno. Nikomu na mne nezalezi, vsem jsem ukradena. Tak proc se mam snazit? Ale duvodu je MILIONY. Rano hrnecek caje a sladka pusa , v poledne slunicko za oknem, odpoledne prochazka a vecer? Treba horka vana plna peny. Jen se porozhlednout. Zivot neni jenom o jidle a tom kolotoci. Zivot je o tom zit. A ja si hodlam primo uzivat :-))))) Zacala jsem novou kapitolu, na nove nepopsane strance....

holky, já se držím.Připadám si dnes mnohem lehčí, ty otoky skoro zmizely. ¨Koukám se na svět jinak, přemýšlím o normálních věcech - známkách, klucích a tak...Když si uvědomím, jak mohl dnešek taky vypadat, skoro se mi chce brečet...No jo, ale zejtra je u rodičů oslava a když maminka vaří.. Držte mi palce!! A pište, jak na tom kdo jste.

Chtěla bych moc poděkovat své jmenovkyni Andree, za adresu WWW.QUICK.CZ, kde v rubrice MAGAZÍN opravdu najdete (k dnešnímu dni 15) dost zajímavé články na téma PPP - hlavně Bulimie.Dík, že ses podělila s námi všemi problematickými holkami a vy všechny se na ty stránky určitě koukněte, stojí to totiž za to.Možná, že zkusím zase najít sílu něco na sobě změnit. Ahoj.

Ahoj Vašku, strašně moc mě potěšilo, že máš takový zájem o nemoc svojí přítelkyně. Ona Tě teď moc potřebuje, víš? Až si přečteš knížku od pana doktora Krcha, asi jí porozumíš líp. Zkus s ní o tom mluvit, rozebírat její pocity a obavy. Takhlše si se mnou povídá můj manžel a dělá mi to moc dobře. Bez něho bych to určitě nezvládla. Bylo to velké odhodlání a ohromný krok dopředu mu o své nemoci říci. Vůbec to nebylo jednoduché a věř tomu, že pro Tvoji dívku to bylo stejně obtížné jako pro mě. Když říká, že s tím chce skončit, musíš jí věřit. Každá chceme skončit. To jen na začátku si připadáme jako že máme všechno pod kontrolou. Pro mě to bylo docela i příjemné, takhle se občas vyzvracet a zbavit se šlehačkových dortíků a čokolády. Měla jsem ze sebe dobrý pocit. Hrůza, co? Pak se to pro mě stalo problémem. Bylo to silnější než já. Stále jsem si říkala, že to mám pod kontrolou, ale to už jsem v tom lítala až po uši a uvědomila jsem si to až relativně pozdě. Navíc jsem měla tendenci svůj problém nepovažovat za tak velký a složitý - vypadalo to docela prostě: jednoduše se budu držet a nebudu zvracet. Hezké rozhodnutí, ale když už si jednou člověk vypěstuje takový reflex, tak to jde jen velmi těžko. Mám za sebou příšerný pobyt v nemocnici a za žádnou cenu bych se tam nechtěla vrátit. Nenáviděla jsem je, dokonce jsem byla strašně naštvaná na Tomáše, jak mi to mohl udělat. Bála jsem se, že se se mnou rozvede a že mě už nemiluje, když mě mohl dát do nemocnice. Teď jsem mu za to naopak vděčná, díky němu jsem si to v hlavě trošku srovnala. Teď se cítím docela dobře, vlastně bych měla říct báječně, když to srovnám s několika dřívějšími příspěvky. Teď jsem na tom takhle: 173cm, 54kg, nezvracím už 14dní, za tu dobu jsem se přejedla jen několikrát, z toho jendou o Velikonocích, což je asi normální. Nedělám si z toho hlavu. Zapisuju si jídlo a své pocity, pak to společně s Tomášem probíráme. On mi teď stanovuje dávky jídla, na psychiatrii pro mě dostal nějaký jídelníček, který bych měla dodržovat. Je tam od všeho troška, tedy i masíčko a v menší míře i tuky. Pravidelně se vážím a sleduju, až ještě jedno kilo přiberu. Cvičím, myslím pozitivně a toužím po miminku - dneska jsem dobrala své antikoncepční pilulky, takže jsem zvědavá, co to se mnou udělá. Chci být zdravá a v těhotenství pokud možno nezvracet nebo zvracet co nejméně. Asi na sebe budu muset dávat větší pozor než ostatní maminky, protože mám strašně špatnou imunitu a pořád mám angíny. Včera jsem se ale u lékaře dozvěděla, že krevní testy už teď byly znatelně lepší, což je každopádně dobrá zpráva.Začala jsem psát původně pro Vaška, ale v tomhle se asi pozná většina holek. Každá jsem sice trošku jiná a máme trošku jiné pocity, ale základ je stejný. Mějte se moc krásně, já se zase ozvu, ažpoletím okolo. Marika B.

Ahoj vsichni!Jelokoz momentalne neziju u nas,hledam pres internet jakekoliv povidani o nasich trablech.Nejenze mi strasne moc pomaha cteni nasich prispevku,ale nasla jsem i super clanky o bulimii a anorexii od Aleny Bohannan.Vyslo jich uz ctrnact a obnovuji se kazde Po.St.Pa. a to na quick.cz,pak v levem sloupci - magazin a pak uz staci najet na jeji clanky.Otevrely mi oci a nasla jsem v nich spoustu odpovedi na otazky,ktere mi lezi v hlave.

Ahoj Vasku!Je opravdu super,ze ses i Ty,muzsky,zapojil do naseho vylivani srdicek.Moc Ti fandim a mozna i trosku zavidim Tve holce,ze se o jeji nemoc zajimas.Ja jsem se taky sverila svemu manzelovi a sama vim,kolik to stalo usili.I ona Te urcite miluje,protoze takovou vec by nikdo nerekl nikomu. o koho se memuze oprit.Je taky super,ze sis poridil tu knizku.Poradne se do ni zacti.Je tezke Ti radit,jak se mas dal chovat.Kazda jsme v jadru jina.Kdyz jsi tak citlive prisoupil k jeji nemoci,urcite citlive najdes cestu,jak o vsem mluvit.Muj manzel me vyslysel,pochopil,vysvetlil mne,ze se mu libim jakakoliv.Ja mu naoplatku slibila,ze se vsim skoncim.Parkrat jsem jeste ulitla,aniz bych mu to rekla.Jenze na druhou stranku,on se uz smiril,ze kdyz jsem neco slibila,uz to nedelam.Tak se o vsem prestalo mluvit.Pritom bych ja zase ocenila,kdyby se mne jen zeptal,jak se citim.Ze vseho jsem se dostala sama.Mozna by bylo fajn,kdybyste si spolu nekdy procetli nase psanicka.Mozna by bylo fajn,kdyby se i ona sama mezi nas zapojila.Mne osobne kazdodenni procitani moc pomaha a neustale mne utvrzuje v tom,ze je cesta ven.Drz se a drz svou holku nad vodou! Andrea

Anno, ta věta je docela pěkná. Jak jsem si jí přečetla a vduchu zopakovala, tak do mě tak nějak nalila optimismus.

Lucko 2, diky za moc hezký příspěvek. Je to přesně o tom, zaměřit se na část svýho života, do které bulimie ještě nezasáhla a při každé příležitosti tam utíkat!!! Myslím, že každá z nás má něco, co ji těší a baví a není to jídlo ani dieta. Na to je dobré se zaměřit.Jo, JA JIM NORMALNE. V zrcadle vypadám nechutně, bolí mě hlava, mám nutkání se vyzvracet - světe div se, jak bych neměla... Zejtra to bude o trochu lepší. Zavřete oči a pomalu si řekněte: "Every day and every way I am getting better and better". To je říkanka z knížky o autogenním tréninku.Je to optimistické, já vím, NO A CO??

Pro Lucku 2: díky za příspěvek a názor, určitě ty řádky mají něco do sebe. Po dlouhé době jsem četla něco, co mne hodně zaujalo a nad čím jsem začala přemýšlet. Znovu dík a těším se na další psaní od Lucky 2. Maxi.