Deprese

Pavlo, určitě někam jdi. Kdybych v době deprese nepotkala jednu kamarádku,která to okamžitě rozpoznala a ta mě nedotáhla na psychiatrii,asi bych nikdy nevěřila, že trpím depresí. Čteš o tom denně v časopisech,o lidech, kteří ani nevstanou, aby se umyli a říkáš si "panebože, jak může někdo přemýšlet nad tím,jestli se má nebo nemá mýt" a najednou jsi tam a zrovna tak přemýšlíš.Fyzická bolest je prd proti psychický. Už v té bolesti je obsaženo něco jako že to zas skončí. Ale u psychické ?Co má skončit ? Ta nikdy nekončí máš pocit.A tak jsem začala brát léky, Fevarin. Už jsem nevěděla kudy kam,ale nevěřila jsem ani na minutu, že mi nějaké tabletky změní pohled na život a já se zase začnu radovat. První změnu jsem zpozorovala asi po 2-3 týdnech, kdy jsem přestala mít úzkosti v supermarketu a šla normálně nakoupit.A poslouchala tu prodavačku, kterou jsem poslouchala vždycky a nikdy jsem si nedovedla představit, že budu jednou mít rodinu a děti...přišlo mi to absolutně nereálné !!!jak to zvládnu ? Asi tak po 2-3 měsících jsem potkala svoji velkou Lásku, se kterou jsem dodnes.Takže to nebylo tak, že mne láska z toho dostala, takový kecy nesnášim. Láska s tim neměla nic společnýho.Čistě prášky. Zřejmě jsem měla něco jako exogenní depresi, totiž podnět přišel zvnějšku.Ano, již před 2 lety,kdy moje sestra ujížděla na heroinu jsem měla pocit,že to nepřežiju.Tam někde byl zárodek mé deprese. A když pak přišel můj kamarád o život, ne vlastní vinou, najednou mi přišlo zbytečný cokoliv.Zbytečný žít. Záviděla jsem Petru Léblovi(režisér divadla na zábradlí), že to dokázal.Takže URČITĚ NĚKAM JDI !!!!! Bude ti pomoženo,uvidíš.Já jsem toho důkazem.Držim palce.

Ahoj, Lenko,je fajn, že jsi napsala. Sdílený problém je polovičním problémem.Hm, bojovat s depresí a pracovat ve vedoucí funkci? Usmívat se, když Ti je mizerně, být přívětivá, vlídná, tolerantní, rozhodná a energická i když se cítíš pod psa? Hluboce smekám. Ale musí to být obrovsky náročné.Já jsem zjistil, že nejlépe se s depresí vyrovnám, když s ní nebojuji. Prostě když přicházejí ty černé dny, zaujmu postoj nezůčastněného pozorovatele. Řeknu si

Milá Pavlo, určitě bych vám doporučovala navštívit psychologa. Je důležité si s někým o Vašich problémech pohovořit a rozebrat jejich příčiny (ty mohou být uloženy hluboko a sama si je nemusíte uvědomovat, rozchod s minulým přítelem mohl být pouze spouštěcí reakcí, poněvadž problémy přetrvávají i nyní, když máte nového přítele). Konzultace s odborníkem Vám může pomoci. Nevím, z jakého jste města, ale myslím, že v každém případě se o Vaší návštěvě psychologa nikdo nedozví. Na druhou stranu na tom, že máte problémy, se kterými si nevíte sama rady a vyhledáte proto odbornou pomoc, není vůbec nic, kvůli čemu byste se měla stydět. Ba naopak to bude důkaz, že máte odvahu a sílu problémům čelit.

Ahoj doktorko, je mi teprve 20 let, ale nekdy mam strasne psychicke stavy.Vse zacalo asi pred 3 lety, kdy jsem se rozesla s pritelem a vsichni, i ma matka se ke mne obatili zady. Nevedela jsem co delat. Nemela jsem nikoho s kym bych si mohla promluvit. Strasne me to zranovalo, az jsem se jednoho dne zacala rezat klicemi na zile na ruce. Nechtela jsem se zabit. Jen jsem chtela, aby se mi ulevilo. Fyzicka bolest byla mirnejsi, nez psychicka. Ted to delam ale cim dal casteji, treba i 4x do tydne a nevim co s tim. Jedinej clovek, ktery o tom vi je muj nynejsi pritel. Pred vsema se to snazim utajit, ale kdyz prichazi leto, je to cim dal tim tezsi.Vim, ze jsem psychicky labilni, ale nechci jit k psychologovi, aby se to nekdo nahodou nedozvedel. Co bych podle Vas mela delat?

Tahle debata na téma deprese mi hodně pomáhá, jelikož vidím, že v tom nejsem tak sama. S depresí se potýkám už delší dobu a i když se léčím, zatím není léčba příliš účinná. Dnes a denně se sebou bojuji, mám slabosti - stavy až na omdlení, strašná únava, pocit, že nic nezvládnu. Navíc ještě k tomu vykonávám vedoucí funkci, takže si každý zasvědcený dovede představit co prožívám.

Působení antidepresiv mívá poměrně dost individuální odezvu, zkušenosti ostatních mohou tedy mít jen relativní platnost.Stejně tak deprese mívá u každého mírně odlišný průběh, hloubku, trvání i dobu odeznění (pocit vygumované hlavy, šelesty v uších a pod.) Proto se používají různé průběhu nemoci adekvátní formy léčby.Psychoterapie je rovněž ryze osobní záležitost, každý si ji prožívá jinak. Především je nenásilná. Ilčo, skutečně se nemusíš bát, že Tě někdo bude nutit dělat něco, co Ti není příliš příjemné. Ani povídat před neznámými lidmi. U skupinové terapie se nově příchozí obvykle dvěmi-třemi větami představí, řekne, jaký má problém (...mým problémem je deprese) a pak jen sleduje průběh skupiny. Do diskusí se zapojuje až podle toho, jak se na to sám cítí.Pochopitelně existuje i individuální psychoterapie. Záleží jen na tom, co komu více vyhovuje.Velmi dobře je psychoterapie charakterizována na http://www.psychoterapie.cz/Cotrable.htm:"Psychoterapie...není jen o nemoci. Je také o tom, co na vás právě dolehlo, o neklidu, nespokojenosti, nenaplněnosti, nenaladěnosti, ze které nemůžete ven, která je již nějaký čas všude kolem vás. Dokonce tvrdíme, že vaše psychoterapie je o vás. Je u toho vašeho pocitu, ve kterém právě teď jste a který je vám samotné protivný. Protože je vaše psychoterapie o vás a jedině o vás, nemůžete ji najít na stránkách Internetu, časopisů ani knih. Z románu o psychoterapii (nebo vyprávění někoho jiného) můžete nejvýše poznat, co psychoterapie může být pro románovou postavu (nebo někoho jiného), ale ne pro vás. Nikde jinde nežli v sobě nemůžete najít to jemné osudové předivo, které vás nepozorovatelně dovedlo až tam, kde právě jste a povede vás stále stejně dál, dokud se sama nerozhodnete pro změnu."

Prosim o sdeleni zkusenosti s antidepresivem LERIVON.Zacinam ho uzivat.Dekuji.Petr.

Ahoj Petře,po přečtení Tvých řádků mi do smíchu moc není.Představa,že bych měla mít depresi 3 roky v celku, mě děsí.Lexaurin beru taky, ale je návykový a tak se snažím nebrat si ho tak často.Beru ho jen v případě,když "slzím" a nevím proč a nemůžu přestat.Pocit vygumované hlavy mám taky a něco pochopit mi dělá problémy.Soustředit se na něco mi přijde dost náročné.Jestli budeš chodit na nějaké terapie,tak se zase někdy ozvi.Zajímal by mě její průběh a Tvoje pocity.Myslim si,že mě osobně by asi moc nepomohly,protože se dost bojim lidí.Představa skupiny lidí,kteří se na mě dívají,je pro mě hrozná.Proto radši píši své pocity sem,kde mě nikdo nevidí.Ale cítím potřebu psát o svých pocitech.Jen se moc neumím dobře verbálně vyjadřovat.Ilona.

Je mi 23 let.Už tři roky mám dost těžké depresivnístavy.Byl jsem třikrát v lečebně,vyzkoušel jsem snad všechna psychofarmaka co existuji,ale bez zcela uplně žádneho efektu.Zkoušeli mi i elektrošoky,ale kromě vygumované paměti nic.Jediné co mi pomohlo byl Lexaurin,ale ten učinekbyl kratkodoby a asi za měsíc uplne zmizel.Jsou to už tři a od té doby se toho málo změnilo Dali mi invalidní důchod a řekli za rok se nám přijdte ukázat.Už jsem přestal říkat jak je to všechno absurdní,protože jsem si uvědomil,rozumově,ne emocialně,že všechno v životě má svůj smysl i když o tom dost často pochybuji.Snažím se nějak existovat.Momentalně se rozhoduju,že zkusím nějakou psychoterapií.Ale ztrácím odvahu i víru. Ahoj!

Pro Ivana:Já jsem moc ráda,že jsem si mohla přečíst Tvůj názor na depresi a všechno co k ní patří.Díky moc Ilona.

Ahoj, Ilčo. Nemám žádné psychologické vzdělání, mám jen trošku - mimochodem na vlastní kůži a dost tvrdě získaných - zkušeností. Kromě toho své stavy popisuješ velice přesně a výstižně, takže člověk, který něco podobného prožil, velmi lehce vidí, v jaké fázi se právě nacházíš. Třeba z Tvého úvodního příspěvkubylo zřejmé, že si ve vážném zdravotním stavu a hrozí Ti nebezpečí. Stalo se, dopadlo to jak dopadlo, teď jsi z nejhoršího venku a pomalounku se propracováváš dopředu. Jak sama cítíš, ještě to není úplně dobré. Na kinezioložku jsem se ptal proto, že každý terapeutický vztah se řídí poměrně přesnými pravidly. Terapeut je Tvůj průvodce, kterému o sobě říkáš i dost intimní záležitosti, není a nemůže však být Tvým osobním nebo důvěrným přítelem. Co teď potřebuješ nejvíce, je trpělivost. Léčba deprese je během na dlouhou trať. Změny, které u Tebe probíhají, nejsou vidět ze dne na den (naopak dny se Ti budou zdát pořád stále stejné), ale v průběhu týdnů či měsíců ty změny jasně zaznamenáš. Takže to, že Ti návštěvy kinezioložky pomáhají jenom "trochu" - tj. působí pomalu - je naprosto v pořádku. Stejně pomalu - ale kupodivu velice účinně a spolehlivě - pomáhají i zdánlivě banální rady poskytnuté Doktorkou: úprava stravovacích návyků, příjem vitaminů atd. Myslím si, že by Ti mohla velmi prospět skupinová terapie. Ber to pouze jako můj názor, ne radu. O vhodné terapeutické skupině či možnostech zařazení do skupinového terapeutického programu Tě jistě ráda bude informovat Tvoje psychiatřička, když jí o to požádáš. Před návštěvou skupiny nemusíš mít vůbec žádnou trému nebo obavu: našla bys tam kolektiv přátelských a vstřícných lidí, kteří se společně snaží řešit velmi obdobné problémy. Poznala bys, že se svým problémem nejsi osamocena a při spolupráci na řešení problémů jiných by sis jaksi automaticky a nenásilně řešila i problémy vlastní. Rozvíjela by se - v kladném směru - Tvoje osobnost. Navíc to je zajímavé. Chtělo by to ovšem od Tebe investice - musela bys investovat vlastní čas a námahu spojenou s nalezením a zařazením se do skupiny. Jsou to investice do sebe. Návštěvy kineziologičky bys pochopitelně neměla přerušovat do té doby, dokdy budeš pociťovat, že Ti něco přinášejí. Zatím dost sníš. Když Ti to vyhovuje, ničemu to nevadí. Jen by Tě to nemělo příliš vzdalovat od reality.Pěkný den Ivan

Ahoj Ivane,o maniodepresi jsem si přečetla v knize Miloše Kopeckého, který se zmiňuje o tom, že jí také propadal. Podle něj to museli být dost drastické stavy. Jinde jsem o takovém úletné stavu neslyšela. Poznal jsi, že mi je už o něco lépe. Máš nějaké odborné vzdělání v oboru psychologie, nebo zlepšení mého stavu usuzuješ podle svých zkušeností? Chtěla bych tím říci, že se opravdu můj stav zlepšil, ale s mojí depresí bojuji i nadále, nejhorší jsou rána, po probuzení. Než se srovnám je poledne a teprve potom jsem schopná začít něco dělat. Na Tvou otázku, jestli je moje kinezioložka psycholožka, bych Ti chtěla odpovědět,že není. Je zdravotní sestra a praxi vykonává s manželem lékařem. Trochu mi ta terapie pomáhá.Pomohla mi uvědomit si, že stojím na cestě, kde jsou dva ukazatelé směru, jeden zpět a druhý vpřed. Jsem teď moc zvědavá na to rozzářené město, které mě k sobě přitahuje svým světlem a krásou, od temné díry, ve které jsem doposud žila. Mám naději,že mě toto město uchvátí krásnými ulicemi a lidmi. Najdu tam někde dům a někdo mě pozve dovnitř toho domu a bude chtít, abych tam zůstala. Zatím mi stačí ta naděje...pokud i ta naděje zemře, zmizí i moje vysněné město, ale já budu hledat další město a další naději a to by mohl být konec mé deprese..Ilona

Ahoj, Lenko, pomohla mi kombinace léků Buronil + Tegredol. Beru je na noc. Zdraví Ivan

Ahoj Ivane, zřejmě trpím tím co ty, léčím se ale pouze s depresí. Je to přesně jak píšeš v depresi je člověk totálně na dně, v mánii se vznášíš. Mohl bys uvést, který lék Tě ve střídání těchto stavů stabilizoval? Děkuji Lenka

Ahoj, chci se zeptat, nemá někdo nějakou zkušenost s manií? Trpím totiž bipolární formou deprese (maniodepresivní syndrom). Před nějakou dobou jsem z léčené těžké deprese vlítnul rovnou po hlavě do mánie a to byl tedy zážitek! Mánie je sice rodnou sestrou deprese, ale všechno je v ní zrcadlově otočené. V depresi se z posledních sil plazíte nějakým strašným bahnem, v manické fázi najednou vylétnete na růžový obláček a cítíte se ohromně, neuvěřitelně fajn. Člověk si připadá velice přitažlivý, vtipný a společenský, je nabitý a srší energií, myšlenky letí přímo tryskem a přinášejí jeden lepší nápad za druhým, ani je nestačíte vyslovovat a realizovat. Člověku je líto spát, protože život je tak nádherný a bezvadný, všechny problémy (i finanční) jsou ukrutně malicherné a snadno řešitelné. Mánie mi připadá jako odměna za tu předchozí strašlivou hrůzu. Juj, jak mně bylo v mánii bezvadně. Jenomže potom jsem přišel na to, že manická fáze je ještě nebezpečnější než depresivní. Půl roku mi trvalo, než jsem korigoval a opravil rozhodnutí, přijatá v mánii. Geniální řešení byla vesměs nedomyšlená, krátkozraká nebo chybná. Ve financích zela díra. Na okolí jsem působil...řekněme slušně ujetě. A nadměrný výdaj duševní energie v manické fázi mne neodvratně směřoval ke sklouznutí do další deprese. Pomohl mi psychiatr. Pomocí předepsaných léků se moje nálada stabilizovala na určitém standartu s menšími výchilkami do plusu nebo mínusu. Přesto však v nepravidelných časových intervalech přichází období většího výkyvu.Shrnuto: Deprese je černá, hnusná, zlá, lepkavá a odporná.Mánie je svítící sluníčku. Ale svítí až příliš moc. Můj problém je ten, že zatímco přicházející depresi dovedu včas rozeznat a umím ji zvládnout, mánii poznat včas neumím. Asi je to tím, že nastává méně často. Přijdu na ni až tehdy, když v ní dost lítám. Stojí mne pak hodně duševních sil a přemáhání, abych ji zvládnul. Má s tím někdo podobné zkušenosti?

Příčiny depresí nejsou ještě zcela vyjasněny. Je však velmi pravděpododobné, že příčin deprese může být více. Např.nadměrný stres, traumatizující zážitek (v některých případech může jít o zážitek, který se udál před delší dobou a který je potlačen do nevědomí), nerovnováha mozkového chemizmu, nedostatky ve výživě (neživá rafinovaná strava s nedostatkem vitamínů, minerálů a enzymů), nadměrná konzumace cukru, hypoglikemie - snížená hladina cukru v krvi (často souvisí právě s konzumací většího množství jednoduchých cukrů, protože je tím nadměrně aktivováno vylučování inzulinu, který haldinu cukru v krvi snižuje), poruchami štítné žlázy, medostatkem pohybu (pohyb pomáhá uvolňovat endorfíny - "hormony štěstí"), nadměrné hubnutí či deprese jako následek potravinové alergie či rozmnožení kvasinek v trávicím traktu. Též některé infekční choroby jako např. mononukleóza mohou být příčinopu vzniku deprese.Při depresi se v mozku snižuje množství neurotransmiteru (přenašeče nervových impulzů mezi buňkami) serotoninu. Serotonin uvolňuje napětí. Látkou, která je důležitá pro tvorbu serotoninu je aminokyselina tryptofan. Ta se nachází převážně v polysacharidech - složených cukrech (ovoce, celozrnné obiloviny, celozrnné pečivo a těstoviny) Dále je vhodné přijímat i kvalitní zdroje bílkovin (viz. článek Zdroje bílkovin na www.doktorka.cz ), které podporují tvorbu dopaminu a norepinefrinu důležitých pro aktivnější jednání a myšlení.Proti stresu a na správné fungování nervové soustavy pomáhají i vitamíny skupiny B a další vitamíny a minerály ( viz.deprese v databázi nemocí na http://www.doktorka.cz/run/redsys/nemoci.asp?id=00030178 )Psychoterapie může velmi pomoci, protože může člověku odhalit skryté příčiny komplexů ( např. nízkého sebevědomí )či nějaká potlačená traumata a zkušený psychoteraput dokáže i pomoci při jejich odbourávání a zpracování. Důležité jsou vzájemné sympatie a důvěra. To, že se budete moci mezi čtyřma očima se svými pocity svěřit někomu, kdo vám bude naslouchat, může být pro vás velmi prospěšné.V případech, kdy je deprese silná a jsou přítomny myšlenky na sebevraždu, je nutná návštěva psychiatra a medikamentózní léčba, protože obnova chemizmu mozku přírodními postupy může být zdlouhavá a pro člověka v depresi vyčerpávající či úplně nemožná.Jakmile se však člověk z deprese dostane , měl by se snažit upravit životosprávu, doplnit vitamíny a minerály a s pomocí psychoterapie či nějaké jiné metody nalézt znovu radost ze života.

Dobrý den paní doktorko,přečetla jsem si tu spoustu dopisů na téma depka, je mi úplně jasné,že se ztoho člověk musí dostat sám.Já jsem byla normální holka co vystudovala,našla jsi kluka a měla spostu kamarádů, což teď je vše pryč.Každý si zařídil svoje a na mě už si nikdo nevzpomene.Mám rodiče který vidí,jak mě deprese užírá a já si při tom říkám,že je to zbytečný,ale proč potom myslím i na sebevraždu.Ta psychika člověka je nějaká divná,jednou jste v pohodě a druhý den na nervy.To já už jsem dýl a je to jen pro to že nemám žádný cíl,jsem si toho vědoma,ale bohužel stále na to nemůžu přijít.Nevím,možná mi chybí psychická závislost na někom nebo na něčem.A jak mám získat sebevědomí,to by mě taky zajímalo.Třeba jak může psycholog pomoct se sebevědomím,to mě přijde,že ani nejde.Dyť si člověk musí pomoct sám,né?A jak člověk,když byl v pohodě může najednou tak zdegenerovat,když se mu nic pořádně nestalo?

Ahoj lidicky, je to fakt uleva precist si,ze v tom clovek neni sam..je to fakt, ze kdo si sam takovou depresi neprozil,nechape to a podle me ani nikdy doopravdy nepochopi..ja jsem do toho spadla z niceho nic minuly rok na jare, bylo to hrozne,myslela jsem i na sebevrazdu..nakonec me jedna dobra kamaradka vzala ke sve doktorce,ktera mi hodne pomohla..bohuzel prvni prasky (seropram)mi nezabraly,nejhorsi bylo to cekani a beznadej,prestala jsem chodit do skoly,nechtela vubec chodit ven,jist,proste to znate sami..nic mi nepomahalo..nyni uz beru rok Anafranil+oxazepam a da se rict, ze jsem v pohode..ale mam nekdy strasnej strach,ze se to vrati..snad ne..nevim,jak to budu muset dlouho brat, ale snad to nebude mit jednou vliv na deti..a proto vy vsichni,komu je ted spatne,nevahejte a jdete k doktorovi,verte mi,jen to Vam pomuze...Proti doopravdove depresi Vam nic jineho,nez antidepresiva nepomuze!!!Preju hodne vytrvalosti, podporu rodiny a kamaradu!!!!

Díky moc, popřemýšlím o tom. Je pravda, že mám problém, když vidím, jak se trápí,jen jsem chtěla vědět, jestli vůbec existuje nějaká cesta, jak to trápení třeba alespoň zmírnit. Pokud způsob neexistuje, pokusím se s tím i já sama vyrovnat (když on tedy již pravděpodobně ano), že s ním občas pár dní "nebude řeč".

Ahoj,Jano. Tvé údaje z posledního mailu podstatně mění situaci. Tvůj přítel má určité potíže (opakované depresivní stavy), ale naučil se s nimi žít a svým vlastním způsobem se s nimi umí vyrovnat. To, že i přes doporučení psychiatra z nějakého vnitřního důvodu odmítá užívat antidepresiva je sice zajímavé, ale nikoli důležité. Je to jeho věc. Důležité je pouze to, že umí se svými potížemi zacházet, řeší je způsobem, který je mu vlastní a tento stav mu vyhovuje. Ten, komu jeho potíže a jeho způsob vyrovnávání se s nimi zjevně vadí, jsi především Ty. To je ovšem Tvůj problém, ne jeho. Začít tedy musíš u sebe. Nauč se respektovat potřeby a přání člověka, na kterém Ti záleží, nauč se jej přijímat takového, jaký je, nikoli takového, jaký by podle Tvých představ měl být. Nauč se mlčet, když bude potřebovat klid, nauč se rozeznávat jeho nálady. Vztah dvou lidí je především o respektování potřeb toho druhého, ne pouze o naplňování vlastních vizí. Chce to jenom hodně lásky, času a trpělivosti. Přeju hezký den Ivan