Maniodepresivní psychóza

Přesně tak - to samé!!! Vždycky si něco vyvrátím a začnu se trápit něčím jiným. Dnes jsem šla po ulici - a keckou jsem na něco šlápla. Jsem se vrátila, rozpitvala to botou - vypadalo to jako něco z papíru a pak něco jako ohnutá jehla..no, tak jsem se otočila a šla dál. Jenže nejdřív jsem se začala stresovat, že jsem určitě měla díru v botě - a pak jsem si dokonce vsugerovala, že jsem na to sáhla - přitom já nesahám ani na zábradlí na eskalátoru a furt si meju ruce..no děs. Nějak se podprahově vědomě trápím - a jak říkáš, žiju neustále ve stresu a v nejistotě.

Já na HIV byla také a vyšly v pohodě, jsem zdravá, ale také jsem týden šílela, nemohla jsem spát, jíst, na 100%jsem byla přesvědčená že HIV mám, to samé platí o dalších nemocech..třeba teď mě sžírá představa, že mám určitě rakovinu dělohy, jelikož nechodím na vyšetření, asi 3roky jsem tam nebyla, zas mám stejný strach jako u toho HIV. Někdy si fakt připadám jak blázen..ale horší je, že se jakoby pořád něčím trápím a jsem pořád ve stresu z čehokoli..

Jinak holky - autorkou těch 2 příspěvků jsem já, Shara - sorry, zapomněla jsem to tam napsat.

Jo já jsem taky dost přešlá - vždycky jsem se smála, byla oporou a v pohodě - teď se podívám do zrcadla a vidím unavený oči, jsem bledá..jím, ale nemám z toho ten pravý požitek. Směju se, ale necítím se veselá. Přišla jsem na to, že se i třesu..paranoidně se pozoruji..furt si meju ruce, venku se bojím na něco sáhnout..vždycky jsem byla absolutně v pohodě...a teď si přijdu jak troska a bojím se uvěřit ve vlastní štěstí..říkám si..co když jsem něco zanedbala..co když jsem si na něco sedla? Co když vlastní vinou nebo náhodou zničím sebe nebo své blízké? Co když se těším a zatím se mi všecko zhroutí...

Saša: to je přesně můj případ. Já mám děsný strach z HIV - a jednak jsem si to vsugerovala ohledně té myši, pak, že jsem určitě něco chytla od bývalého přítele loni v létě, neboť pak se mi udělaly afty - testy vyšly v pohodě. Jenže, když jsem si pro ně jela, na něco jsem si ve vlaku sedla - stříkačku jsem nenašla, jehlu jsem nenašla - a že bych prý jehlu určitě našla a navíc by mi tekla krev - na džínách nic nebylo. Přesto se teď třesu strachy jestli jsem něco nezanedbala, vážně si na něco nesedla, něco nechytila..odpoledne jsem si našla na zádech stroupek - a zase si sugeruji, že je to od stříkačky. Když na mě přijdou ty stavy je to hrůza, vidím se mrtvá a nemocná..jen to nejhorší. Chvílema je to lepší, ale stejně na tom nejsem moc dobře. Bojím se plánovat, bojím se na něco těšit..a přitom teď bych měla být absolutně šťastná - mám před maturitou, učení mi leze do hlavy samo, chci na vysokou, mám kolem sebe skvělé lidi, co mě podporují..ale bojím se, že se všechno totálně zkazí. Jak říkám - tyhle stavy mám od prosince. Je to běs..

Taky mívám občas divné stavy, týká se to hlavně mého zdraví, kdy prostě najednou mám strach z nějaké nemoci a jsem 100% přesvědčená, že jí mám a když jdu pak na testy, tak se ukáže, že nic, že jsem zdravá, nebo se to týká i mé žárlivosti, dokážu si také vsugerovat různé situace, žárlím na všechno, i na přítelovu práci, přitom nemám důvod žárlit, ani na lidi tam, ale já se toho prostě nemůžu zbavit...deprese mívám někdy také.

Shara-Myslím,,že já trpím tím stejným co ty.Nevím, jestli je to nemoc, ale poslední dobou si zase v hlavě vymýšlím pořád různé scénáře týkající se mého přítele.Prostě mě najednou napadne, že mě podvádí a když za mnou přijede, tak všechno co udělá, mi to jen potvrzuje.Pak se svěřím mamce a ta mi řekne, že se chová naprosto normálně.Takže-na chvíli je klid a zase mě to chytne.Už si sama ze sebou nevím rady.K tomu trpím nechutenstvím, zhubla jsem a pořád mám deprese.Ach jo.

Dobrý den. Někdy mám pocit, že k podobné nemoci mám sklon - už od letošních Vánoc mám divné období, dokáže mě rozhodit cokoliv - i to, co si sama vsugeruji. Mívám stavy, kdy si totálně vsugeruji, že umřu, nějakou chybou zničím svojí rodinu..prostě cokoliv dovedu ke zkáze a nedovedu myslet dál než několik hodin dopředu. Jsem bez nálady, chuti na cokoliv, obviňuji se z věcí, které jsem neudělala..pak mi někdo blud vyvrátí, pár dní klid, ale zas do toho spadnu znovu. Můj poslední pocit trudomyslnosti byl včera - vsugerovala jsem si, že můj potkan je HIV pozitivní a určitě nakazil celou rodinu..sice je to hloupost a lidé, co tomu rozumí mi řekli, že HIV je ze zvířete na člověka nepřenosné, ale podobná fakta prostě neberu v potaz..a v trudomyslnosti přetrvávám dál. Jsem z toho ten čtvrtrok nesvá..cítím se mizerně a mám strach, co mě zas přepadne příště..předtím jsem podobný stav nikdy neměla.

Honza..dík za písmena.Asi si to odsouzení nechám projít hlavou.Je to všechno na draka.
Mějte se

Bady: to je opravdu těžký říct a posoudit - to by Ti dokázala říct jen Tvoje přítelkyně. Fakt je - znám z vlastní skušenosti, že v depresích často jedná sebedestruktivně a ničí to, co třeba i pracně a dlouho budoval - jen aby si potvrdil, že za nic nestojí a že není hoden toho, aby žil. Jak říkám, tohle je moje zkušenost - ale stálo by za to, si o tom s Tvojí přítelkyní otevřeně bez nějakých výčitek promluvit - možná by sama líp porozuměla Tobě a Ty jí. Víc Ti k tomu asi neřeknu.

snad jo tedy...mám nebo spíše měl jsem přítelkyni..chodili jsme spolu asi 3 měsíce, předem mne upozornila, že trpí depresemi a byl jsem občas svědkem útlumů, smutků, únavy a pod.Nicméně..Bylo to spojeno s tím,že v té době opustila dosavadního partnera a zařídila si vlastní byt. No asi před týdnem mi oznámila, že se stala hrozná věc..ve smutku a slabosti utekla zpět, na jednu noc a spala se svým bývalým..pořád to řeším a přemýšlím..zda to byla standartní něvěra vůči mě nebo to nastalo pod vlivem té deprese..

Ahoja...můžu se také ptát?...nemám sám problém ale hluboce mi zasáhl do života

Ano, máš Honzo pravdu.Pochopit to může jenom ten,kdo to opravdu prožívá nebo i prožil. Jiný ne.V podstatě nemá smysl o tom mluvit s laiky.Já už jsem tohle vzdala.Myslím si svoje a tutlám to v sobě. Někdy je mi děsně, ale zatím přežívám.Stát se to může fakt všem, nikomu to tedy nepřeju, ale aspoň v tomhle je na světě spravedlnost a ta je někdy hodně krutá.......

Ano, máš Honzo pravdu.Pochopit to může jenom ten,kdo to opravdu prožívá nebo i prožil. Jiný ne.V podstatě nemá smysl o tom mluvit s laiky.Já už jsem tohle vzdala.Myslím si svoje a tutlám to v sobě. Někdy je mi děsně, ale zatím přežívám.Stát se to může fakt všem, nikomu to tedy nepřeju, ale aspoň v tomhle je na světě spravedlnost a ta je někdy hodně krutá.......

Ahoj Lucko! Myslím, že je na čase navštívit odborníka. vím, že v dnešní společnosti je psychiatrie tabuizovaná a stejně tak i duševní nemoci, ale skutečnost je taková, že psychiatra potřebuje stále více lidí a rozhodně není za co se stydět. Já psychiatr nejsem, ale vzhledem k tomu, že trávím poměrně dost velkou část roku v léčebnách, vím, že se to může stát opravdu každýmu. Taky jedině psychiatr by měl rozpoznat, co se s Tebou vlastně děje. já sám jsem dneska od známýho slyšel, že bych měl být silnej, zvládnout to vůlí a podobný nesmysly. takhle mluví lidi, kteří nevědí, o čem mluví. Nestyď se a neboj se a vyhledej pomoc. Přeju nejen Tobě, ale všem, aby zvládali tyhle hrozný stavy. Pochopit to může jedině ten, kdo to sám prožil, nebo prožívá.

Ahoj Honzo, poslední půl rok mám taky divné stavy, nikdo nechápe co se mi děje! Dříve jsem bývala v pohodě pro každou špatnost, bývala se mnou sranda a teď když se někdo vedle mě nečemu směje tak na to vůbec nereaguju! nevím co mám dělat, nemám zájem se s nikým bavit, vše mi přijde strašně líto a skoro kvůli všemu brečím! nechce se michodit ven s kámoškama, jsem pořád unavená a pořád spím.Nejsem schopná se nic naučit do školy, můžu do toho hodinu čumět a stejně z toho nic nevím a to mě tento rok čeká maturita. nikdo z okolí mě nechápe říkají že jsem divná..připadám si že melu z posledního :(

Po téměř 10 letech, co lítám po psychiatrech, mi určili diagnózu maniodepresivní psychóza, protože mě dřív většinou zachytili v depresi a (nebo) následném pokusu o sebevraždu. Tentokrát se mi deprese přehoupla do mánie z minuty na minutu přímo ve špitále.Upravovali mi léky - stáhli všechny antidepresíva a nasadili mi Seroquell a Dépakine. Od října, kdy jsem se takhle zhoupnul, pořád lítám - mám šílený návaly euforie i když beru léky (Seroquell 400 mg denně, Dépakine 500 chrono 1500 mg denně a celkem asi 2 mg Rivotrilu), nebo mi lítají nálady vůbec - jsem vzteklej až agresivní, někdy potřebuju mezi lidi, jindy se před nima zavírám doma. Nějak to nezvládám, mám i takový divný pocity, slyším i divný zvuky, který mě děsí, ale do špitálu se mi nechce. Naposledy jsem byl celkem 3 měsíce a jsem doma necelý 2 měsíce.Marodím celkově už od půlky srpna. Nevim jak dál, protože i když beru léky, tak v tom pořád lítám. Mám i takový nějaký záchvaty lítosti, kdy se mi chce brečet... Třeba jednou budu mít štěstí a až se budu znova vraždit, tak mě snad nikdo nikde nenajde. Sorry, musel jsem se z toho vypsat, protože mi je nepopsatelně mizerně. Lidičky, držím vám palce!

to mělo být pro schrarm .. :-) nějak se v tom neumím orientovat :(

ahoj, můžeš mi napsat, jaký léky berou tvůj táta a bratr ? náš známý má problémy, je na psychiatrii, neřekli co mu přesně je, že jistotu nebudeme mít nikdy, mluví o schizofrenních příznacích - jaký je mezi nimi a MDP rozdíl když jsi takový lékař :) díky

Ten vzkaz měl být pro Kdf...