smrt maminky

Pavlínko,můžu se zeptat,jak bylo mamince špatně?

Jinak ti chci napsat,že věřím,že maminka je s Tebou stále ve spojení a že jednou se určitě opět setkáte na "druhém břehu".Vím,ale,jak moc je to těžké,když ji nemůžeš vidět ani mluvit.Zemřel mi tatínek,když mi bylo deset let.Zkus se zaměřit na duchovní literaturu(nemyslím náboženskou,spíše esoterickou),snad Ti pomůže.
Přeji všem hodně síly

Ahoj Hani a Leni, moc Vam dekuji za vase slova. Je mi 26, pracuji a zaroven studuji.Ted uz je to 6 tydnu a porad to prichazi ve vlnach.Musim rict, ze mi prace pomohla, ale kdyz jsem sama, nemuzu odvest myslenky jinam.Nemuzu tomu porad uverit.Moc mi mamka chybi.Snad tomu ten cas pomuze.Jeste jednou moc diky, Pavlina

Lenko-souhlasím jen čas tomu může pomoci Hanka

Mně zemřela mamka před 2 roky, dlouhodobá nemoc, ale i tak to bylo nečekané. Bylo mi 21. Trvalo mi přes rok, než jsem se s tím vypořádala. Chce to čas, nic jiného nepomůže... DOkonce to má následky na mém zdraví, byl to šok.

Pavlínko kolik ti je?Když mi bylo 22zemřel mi náhle děda ,který mě vychoval ,nezvládla jsem to vůbec i když jsem měla už rodinu.Také na selhání srdce.Byl mladý.Chápu jak ti je,na to žádná slova nepomůžou,chce to čas,ten zmírní bolest,a hlavně mně pomáhalo,že jsem si říkala tohle musím udělat,co by řekl děda,kdybych se na vše vykašlala.Dnes je mi 51 a stále to je ve mně a vím,že navždy bude.Ale takový je prostě život,třeba ty budeš mít časem miminko,a bude nový život.Jinak to nejde.Mysli na to hezké s mamkou,máš přítele ato je moc dobře.Je to moc krátká doba,a skoč si za psychologemPřeju ti hodně síly a lásky tvého přítele.Hanka

Dobrý den, chtěla bych se s vámi taky podělit se svou ztrátou blízkého člověka. Dne 2.9.2007 mi zemřela maminka.Byl to pro mě nejdůležitější člověk na světě. Sdílela jsem s ní veškeré radosti i starosti, ne jen já jí, ale i ona mně.Byla to taková ta správná máma, jak má být. Zemřela náhle na selhání srdce v 50 letech. Najednou pro mě ztratil život smysl.Teď už mě nic nebaví,
jako bych všechno dělala pro ni, aby ona měla radost.Mám výčitky, že se tomu selhání srdce dalo předejít, kdybych ji jen dotáhla k doktorovi.Bývalo jí špatně, ale nikdy by mě nenapadlo, že to může takhle dopadnout.Mám skvělého přítele, který mě maximálně podporuje, ale přesto, je to nepopsatelná bolest a proto jsem se o to chtěla podělit s někým, kdo ví, o čem mluvím...Všem hodně, hodně síly! P.

Holky,děkuju za podporu,ono je nejtěžší maminku přesvědčit,aby šla k nám,zatím se nám to nedaří,Věřím,že by se u nás měla dobře(doma má ještě problém,o kterém se mi nechce psát,ale moc mě to trápí).A mě by to dělalo dobře,že jsem trochu užitečnej,aspoň bych nad vším tak nepřemejšlel.Trpím depresema,bývám často hospitalizován,ale na vánoce to budou už dva roky,co jsem doma,cítím se na to,že bych to s maminkou zvládl.A dyžtak je tady hodná manželka,která by byla ochotna si vzít ošetřování.Přeju všem hezké dny a mějme se rádi.

Hani děti jsou některé takové,a uvědomí si to až bude pozdě.Ještě,že mám ještě dvě.Ty mi tu bolest mírní.
Luboši,pokud tvůj zdravotní stav ti dovolí vezmi maminku k vám,v tom jsem zajedno s Hankou.Ale pokud máš invalidní důchod na nemoc která je dosti zlá byl by to asi problém viď?

Luboši vemte si maminku k sobě,třebavám oběma bude líp.A budte štastní ,že máte vnoučata a můžete je vidět.A nebudte smutný.

Toto jsou nejsmutnější události v životě.Před měsícem jsme pochovali maminku mojí manželky.Měli jsme jí nesmírně rádi.Jezdíme za jejím synem,který tam zůstal sám a ještě nedokážeme pochopit,že tam bábí není.Pořád si myslíme,že se otevřou dveře a vejde,i když jsme přišli právě ze hřbitova.I když nám zemřeli tatínkové,je to 14 a 6roků,těžko se dá zapomenout.Byli bezvadní.Ještě mám maminku,je po mozk.příhodě,ztrácí se před očima,mám moc velkej strach.Mám inv.důchod,chtěl bych,aby šla k nám,povídaly bychom si,bydlí u bráchy,ale ten je celý dny v práci.Snacha se s ní nebaví.Je moc unavená,většinou,když přijedeme,leží v posteli.Dokážou nás rozptýlit malý vnoučata,bydlí dcery kousek od nás,tak jsou tady skoro denně.Ale od září jdou do školky,tak nevím jak to tady budu sám po většinu dne snášet.Manželka a syn jsou v práci.Maminka je pět kilometrů od nás,tak ji budu častěji navštěvovat.Přeji všem,kdož jsou v těžkých situacích hodně síli.

Jani takže víš o čem píšu,on má už dvě malé děti,já mám ještě 2 dcery 27 a 12 let,ale kdyby mi to udělaly ony,nevím je to moc,co jsme provedly ty nebo já?

Hani já mám něco podobného z dcerou.Povídám si,že za mnou přijde až budu umírat,jen aby to stihla:-(Taky mne to trápí ale život už nám do cesty vždy něco přihodí.A tak čekám a čekám a čekám.

Leo,maminka ví,že jsi jí měla ráda a věř,že čas to vše vylepší.A to ,že si můj syn najde cestu domů,tomu už moc nevěřím,ale hlavně at jsou zdraví.To je to nejdůležitější.pa Hanka

Hanko, taky už mám velké děti. Syny 31 a 29 let. Tři vnoučátka a jedno na cestě. Oprotiva tobě, ale moje děti chcou, abych zůstala v místě bydliště a nestěhovala se na důchod do svého rodného města. Vnoučátka mi hodně dávají. Maminku jsem měla moc ráda a nejvíc mě mrzelo, že mi bratr a můj nevlastní otec ( kterého si moje maminka vzala když mi bylo 28) zatajili, že maminka leží v nemocnici a já jsem nemohla za ní přijed. Určitě na mně čekala, kdy přijdu a nedočkala se. Bohužel jsem to nevěděla, i když jsem za rodičema jezdila co 14 dní a říkala jsem , že mi mají zavolat třeba v noci, kdyby bylo potřeba. A nakonec mne nedovolili se s maminkou rozloučit. Dost se o to zasadila manželka mého bratra. A to mně moc bolí. Už to nejde . Není jak! Zůstala jsem sama, můj manžel odešel, a tak se úpínám na vnoučata a jsem ráda, že je mám a že je každou chvilku mám i u sebe. Přeji ti, ať tvůj syn najde zase cestu zpátky domů. Pa Lea

Je to smutná diskuze co tu píšete,mě vychovala babička s dědou a když děda náhle zemřel bylo mi 22 a byla jsem uplně na dně.Babi ho přežila o mnoho let a když umřela bylo to moc těžké.Dnes je mi 51,rodiče oba žijí,ale žádný vztah tam není pouze formální a slušný,A já mám 3 děti,31,27 a 12 let.A můj 31 letý syn se oženil má 2 malé děti a přestal se s náma stýkat.Ani nevíme nikdo proč,trápí mě to a myslím si,že je to špatně.Nejsem zdravá ,ale o soucit nestojím.Všem tady ,komu někdo odešel jen čas může otupit bolest ze ztráty.A říkat si,že tady už je nic netrápí a nebolí,to jediné pomohlo mně.

Mě to postihlo před 7 lety. Člověk se těžko smiřuje, ale už jsem si nějak zvykla samostatně žít.
Asi je horší, když má blízký člověk vážnou nemoc a okolí ví, že asi zemře, než když zemře náhle, jako moje maminka (mrtvice). Ten člověk se netrápí, ale horší je to pro ty, co tu zůstanou.

katko, říkej mamince často, že jí máš ráda. Když přijde ten černý den, tak už to není jak říct.

já se tý chvíle děsím. Vždycky si říkám proč jsem na ní občas tak hnusná, pak si to vyčítám.. Doufám, že ví, že ji mám ráda, určitě jo. Navíc je dost nemocná, i když to nedává najevo, bere dost léků a má spoustu problémů. Někdy říká, že je ráda že se vůbec dožila mojí dospělosti, že v to kolikrát doufala když jí bývalo špatně... Stačilo už když měl táta raskovinu, prožila jsem si dost strachu o jeho život, a nejhorší je právě to vědomí, že jednou se to stane...

Bože jak já s vámi cítím i když mi maminka neumřela ta nevlastní,vlastní také ne ale v mém srdci ano.Zřekla se mne ve čtyřech letech a nevím co budu cítit až zemře,ale vím že až to bude ta nevlastní,že to bude bolet jako by to byla má vlastní.Všem přeji sílu.Normálně jste mne rozplakaly.

Rendo, vím jak ti je, zemřela mi maminka před třemi týdny. Stále na ní myslím a nejhorší bylo, že mi vlastní bratr a maminčin manžel, nedovolili, abych se s maminkou rozloučila. Maminka byla v nemocnici, přišlo to rychle a nečekaně. Já jsem zrovna ten týden hlídala vnoučátka. Dali mi to vědět, až v ten den, kdy maminka umřela. Nestihla jsem za ní už přijet, přijela jsem chvilku po té, co maminka zemřela. Doktor mne na moji prosbu pustil do pokoje a mamince jsem se omluvila a poprosila ať mi odpustí, že jsem to nestihla. Měla jsem ji a stále mám ,moc ráda. Kamarádka mi řekla, že mne slyšela a že to ví. Rendo,rozluč se s maminkou a nechej ji odejít. Musíš jí pustit, aby měla klid. Bude to bolet dlouho, ale maminka ví, jak jsi jí měla ráda. Taky jsem maminku nemohla pustit a když jsem to konečně , na radu kamarádky, udělala, cítila jsem i já, jak se uklidňuji. Cítila jsem , že maminka odchází a vsobě jsem cítila klid. Stále myslím na maminku a taky si popláči. Bude to dlouho ještě trvat. Ale my tu ještě nějakou dobu musíme být. Máme tu děti, vnoučata a ještě tu máme nějaký úkol. Nemohu tomu pořád uvěřit, že už maminku neuvidím, ale rozum mi zase říká, že to je běh života. Jednou tam budu muset odejít i já a pak mně budou všichni i s maminkou čekat. Rendo, měj se hezky a vzpomínej s láskou a hlavně maminku pusť. Pá Lea